Maska ✔️

Finále

Tenley

Proč se do toho sereš, heh? Nevíš nic o zoufalství a bolesti, kterou v sobě mám. Proč ses na to nemohla vykašlat? 

Protože jsou to nevinní lidé, odpovídám jí. Protože nemáš právo ničit životy ostatním jen proto, že ho někdo zničil tobě. Sama to odsuzuješ, tak proč to děláš druhým?

Vážně mě chceš poučovat, ty děvko? Avery vycení zuby a pak si přede mnou uplivne. Říkám ti, jdi mi kurva z cesty, protože jestli to neuděláš, zabodnu ti tenhle nůž tak hluboko do krku, že ti jeho špička vyjede na zadní straně. VYPADNI!

Avery, je mě-

Špatné rozhodnutí, zasyčí a velký kuchyňský nůž se dostává do mého zorného pole ještě dřív, než ze sebe stihnu vydat jakýkoliv zvuk.

S trhnutím jsem se probudila a sotva popadající dech se rozhlédla po kanceláři. Ruka se mi třásla jako blázen, když jsem se snažila popadnout mobil, ale nakonec se mi to povedlo. 

,,Proboha," zašeptala jsem a zadrkotala zuby, protože mě přemáhala úzkost. Měla jsem jenom půlhodiny, abych dojela ke skládce. 

Postavila jsem se na nejisté nohy a popadla kabelku. Pak jsem vyšla opatrně na chodbu, kde bylo pusto prázdno. Tiše a zároveň co nejrychleji jsem přeběhla do vstupní haly a pak vyběhla ven. Sice to před ochrankou muselo vypadat zvláštně, ale neměla jsem čas se tím zabývat. 

Venku stálo auto, kterým jsem sem přijela s Davidem, takže jsem raději zašla za roh, kde bylo zaparkovaných několik služebních vozů v řadě. Vytáhla jsem univerzální klíč a přešla k tomu nejbližšímu, do kterého jsem spěšně nasedla. 

Byla mi hrozná zima, celá jsem se chvěla, navíc jsem po tom snu ještě pořád nebyla schopna uvažovat normálně, ale věděla jsem, že to musím udělat. On by mě totiž klidně nechal, abych se v tom plácala donekonečna a to by nevydržel ani ten nejtrpělivější člověk. 

Vyjela jsem z příjezdové cesty a dávala si pozor, abych se myšlenkami nedostala na místo, díky kterému bych zapomněla, že sedím za volantem jedoucího auta, jenže to bylo téměř nemožné. 

Ke skládce vedlo několik oklik, ale nebylo tu naštěstí moc aut. Právě proto jsem tu skládku vybrala. Tam nikdo nikdy nebyl.

Když jsem zaparkovala podél paneláku, kde bydleli lidé se sociálními problémy, bylo už po desáté. Vyděsila mě myšlenka, že jsem promrhala svou šanci... na co vlastně? Dozvědět se pravdu? Nechat si udělat další řeznou ránu do zásoby? Nechat se zabít? 

Rychlým krokem jsem seběhla schody, které vedly přímo do bývalého prostranství. Teď tu bylo jen nekonečné množství odpadků a příšerný odér. 

,,Haló?" dostala jsem ze sebe chvějícím se hlasem a následně zůstala stát jako přibitá, protože přímo přede mnou, na vzdálenost asi tak čtyř metrů, seděl zády ke mně na židli nějaký muž, jenž se ani nehnul. 

,,Pane?"

Nic. Žádná odezva. Ani náznak pohybu. Dodala jsem si veškerou odvahu, která mi ještě zbyla a pomalým krokem se rozešla směrem k němu. Zastavila jsem se jen pár centimetrů od něj a zaslechla jeho dech. Rychle jsem obešla židli a s úlekem o krok ucouvla. ,,Pane Newtone?"

,,Běž pryč," zachraptěl a znělo to, jako by přímo žadonil, abych to udělala. 

,,Jak...?"

,,Prosím, odejdi odsud," dostal ze sebe sotva slyšitelně a zakašlal. Měl celý obličej pomlácený, levé oko lehce nateklé a měla jsem dojem, že zrovna vykašlal trochu krve.