Hayffie story CZ

10. kapitola

Ženský bývají náladový, ale takovou jsem ji ještě neviděl. Nebo spíše možná ano. Pamatuji si, jak jsme koukali v Kapitolu společně na hry, když Peeta s Katniss byli v aréně. Neúprosně se mě držela trička, uplakaná, vyklepaná. Na noc jsme se střídali, ať aspoň jeden zůstane a dává pozor, ale stejně jsem toho moc nenaspal. Byli jsme spolu každý den, dokud hry neskončili. Jednou si položila hlavu na moji hruď, objal jsem ji a na chvíli usla. Měli jsme díky hrám lepší vztah, už to nebyla taková ta Kapitolská Effie, která potřebovala mít vše do puntíku. Bylo ji to jedno. Hlavně aby se vratili oba živí a zdraví. Nebo jak Peetu málem zabilo silové pole, chytla se mě pevně za ruku a rozplakala se. Přivinul jsem si ji do objetí a utišoval ji, že to bude dobré. Ach ta její reakce, když viděla, že Peetu Finnick oživil. A pak nás rozdělila Revoluce, ne na dlouho, ale do teď si to vyčítám. Jak jsem ji tam mohl nechat? Co ji mohli dělat? Při té představě bych si nejradši nafackoval. A teď? Teď jakoby to bylo od začátku, všechno se tak změnilo. Mám ji moc rád.

"Haymitchi? Je všechno v pořádku?" přerušuje mě Katniss při mé myšlence.

"Všechno v pořádku." zalžu a věnuji ji nevinný úsměv.

"Moc mi to nepřišlo, ale nicméně jsme sem taky přišli, protože chceme, aby jste přišli, spolu, na večírek, co plánujeme a chceme ho příští sobotu uskutečnit, dlouho jsme se neviděli s přáteli."

"Moc rád. A kdo tam všechno bude?"

"Já, Peeta, ty, možná i Effie, Annie s malým, Plutarch, moje mamka, Gale, Johanna, Cressida a pár dalších přátel."

"Jo tak jo, no.. S Effie promluvím."

"Dobře, tak tady máte ty koláčky a my zase půjdeme, když je taková situace, zatím se měj, brácho." promlouvá Peeta.

Teď jsem tu sám. Beze slova sám. Ticho. Je tu takové ticho. Známe se už přes 15 let a až teď se mi podepsala do hlavy. Proč? Proč až teď? Nikoho jsem s i k tělu nikdy nepustil, ale ji ano a nevím, proč. Tuhle otázku si kladu celý den.

Moje myšlenky přetrhne rána. Rána třeštícího se skla. Šlo to ze shora. Když dobíhám poslední shod, vidím, jak váza leží na zemi, Effie sedí u ní sbírá střepy. Moje váza. Maminčina váza, jedna z mála věcí, co mi po ni zbylo. Oči se mi zaplnily slzami.

"Maminčina váza.. " promlouvám zlomeným hlasem.

"Oh, Haymitchi, jen jsem chtěla zalít kytku. Zamotala se mi hlava a omylem jsem do ni drkla. Moc mě to mrzí, opravdu." konější mě a sbírá rozbitou vázu. "Šla jsem si lehnout, ale po chvíli jsem se vzbudila a nechtěla dolů, tak jsem hledala jinou práci. Odpusť mi to."

"To je už jedno, nech to být."

Ne! Nesmím být na ni nepříjemný, už ne. Mám pokrk toho všeho. Mé nálady. Mého alkoholismu. Mého chování. Změň se Haymitchi.. A. To. Hned! HNED!

"Haymitchi, omluv moji náladu, prosím. Já jen, že už mě nebaví ty žvásty, že spolu něco máme, že by jsme se k sobě hodili.. "

Takhle pokračuje asi dobrý 3 minuty.

"Effie. Dost!"

Něžně ji položím, stále v kleče naproti ní sbírající střepy, ruku na rameno a bezmyšlenkovitě se ji vrhnu na rty. Chutnají po jahodách. Miluju ji. Jsme tu, Teď  a tady, společně.