Hayffie story CZ

6. kapitola

Rychle sebou škubnu. Probudil mě nějaký randál dole. Mám docela strach, jsou 3 ráno. Ale jelikož jsem, sakra, velký zvědavec a strašpitel zároveň, beru si baseballovku a jdu opatrně dolů po schodech. "...Haymitchi.. sakra" uslyším ze zdola. Haymitch? Kdo s ním je? Ale díky bohu, že je to on.

"Effs, my tě probudili?... No, tedy spíš Haymitch" zmateně na mě zírá Peeta, protože se mě lek a ještě když v ruce držím tu pálku, kterou pevně držím. Div se světě, že tím nepraštím Haymitche po hlavě. Ale po chvilce povoluji a shazuji na zem

"Hmm.. Ukaž, pomůžu ti s ním." přicupitám k nim a beru Mitche za ruku a dávám za sebe.

"A jak do těch schodů?"

"Tyvole, nojo. Necháme ho tady dole" promlouvá Peeta

"Nee-eee, jaaaá chci do pos- *škyt* - týlky. K naší rošto-*škyt*mile Effience"

"Proboha Haymitchi, drž hubu" říkám naštvaným přízvukem a koukám na Peetu.

"Ten se zřídil, co? Takhle to nikdy nebylo, většinou o něm ani nevíme, ale dnes? Dnes je to silný kafe"

"No, to teda ano. Katniss spí? Neboo?"

"Jo, šla si lehnout..- Sakra Haymitchi, nechovej se jak debil-.

"Moment, donesu vodu" přicházím se skleničkou vody a cákám mu to do obličeje

"C-co-co to děláš?" opilým hlasem po mně řve

"Lehni si a spi!! Okamžitě, ty prase jedno nechutný. No, Peeto, dopovězto, prosím"

"No, šla si lehnout chvíli po tom, co jsi odešla. Ještě chvíli jsem tam seděl s Haymitchem a povídali si"

"Jo tak. No nic, Peeto a díky" daruji mu široký, ale unavený úsměv.

Konečně usnul a já si jdu, zaslouženě, lehnout taky.

***
Budím se něco kolem 9 ranní. Nazouvám si bačkory a jdu udělat hygienu. Vlasy si stáhnu do culíku. Přepudruji noc a trochu si protáhnu oči řasenkou. Poté jdu ke skříní a vytahuji klasické tričko a legíny. Jdu opatrně po schodech dolů. Dala bych si něco k jídlu, ale nic tu není. Takže do pekárny. Peeta tam dnes nebude, má volno, jak jsme se včera nějak dokopali k tomuhle tématu. Haymitch si to ještě pochrupuje na gauči. Nasoukám na sebe boty a jdu. Jdu ulicemi 12. kraje. Fouká mírný letní vánek. Nad hlavou mi cikne zvoneček oznamující příchod zákazníka.

"Co to bude?" promlouvá muž středního věku, asi Peetuv otec.

"Prosila bych 6 housek, 2 tyhle povidlové koláče a 4 muffiny"

"Tady to máte, prosím"

"Díky, nashle"

"Nashle"

Přicházím domů s "nákupem". Ještě spí. Jdu si udělat kafe.
Něco mě napadlo, už mě štve, jak se chová, i vůči mě. Vezmu do ruky pánev a vařečku. Přistoupím k němu a začnu bouchat vařečkou do pánve. Tímto ho vzbudím.

"Co too.. Kurva, děláš si.. Auuu" chytne se za hlavu. "Děláš si srandu? Bolí mě hlava jako čert a ty mě budeš budit."

"To máš za to, že si přišel zřícenej jak pes a vzbudil tím mě. Ve 3 ráno ty idiote"
Jen na mě udiveně zírá a nic neříká.

"Promiň. A vůbec, co se stalo? Mám totální okno, naposledy si pamatuji, jakože fakt hodně, je to, že jsem tě držel za ruku, no a pak, pak nic"
V tom mě přepadne smutek, jako by to pro něj nic neznamenalo a pro mě vlastně ASI taky ne, nebo možná...

"Pak jsem šla domů, asi kolem 1 hodiny. Ty si přišel, no vlastně tě přivedl Peeta, pak jsme tě práskli na gauč a pak jsem šla spát."

"Aha"

"A mimochodem. Na lince máš kafe a prášek se snídaní. Jdeme uklízet"

"Není mi dob-.. "

"Bez námitek, moc dobře jsi to věděl"

"Ty jsi příšerná, nesnáším tě, ženská jedna" když ho obcházím, plácne mě přes zadek takovou silou, že zasténám bolestí.

"Auuu, to byl můj zadek"

"To já vím, přeci. A taky pěkně popracovanej"

"Flirtuješ?

"Ne! No, možná trochu" začne se smát

"Achjoo chlapče, achjoo. A už běž!"

"Ano mami!"řekne dětským a ironickým halsem zároveň. Dělá, jak kdybych si toho ksichtu nevšimla

Co s ním je? Je nějakej divnej. Včera se nechoval moc přátelsky a teď? Nevěřím snad realitě.

***
"Tak, tohle je poslední pytel s odpadky. Dáme si pauzu a pak začneme s tvojí ložnicí"

"To zapomeň, tam nikoho nepustím, nikoho!!"

"Dobře, dobře, v klidu, jo?"

"Jo, promiň"

"V pohodě..." sedíme mlčky, upíjím čaj a čtu si nějaký časopis. Když v tom spatřím jeho pohled

"Copak?"

"Už ti někdy někdo řekl, že jsi i docela hezká?"

"Ano, moje máma" po dokončení této věty se vracím zpět do práce

"Stalo se něco?"

"Ne, dobrý, díky za optání" snažím se zadržet vzlyk a slzy v sobě, ale slz se neubráním. Naštěstí mě Haymitch nevidí a tak poklidně utírám komody, mezitím Haymitch dojídá zbytek snídaně a upíjí kafe. Stále cítím jeho pohled na mých zádech.