NYR

14. Kapitola

Sono:

„Co to sakra?" zeptal se Ward, když to viděl. „Myslím, že máme hodně velký problém... Pojď."

Podle našeho výrazu mu bylo hned jasné, že se něco děje. „Co?" „Začali víc hlídat rukojmí." Prohrábl jsem si vlasy a sedl si vedle něj. Ward si jako vždy zapálil cigaretu a nasadil klidný mě deptající výraz. „Co to pro nás znamená?" „Před tím byli v místnosti, kde byla jenom kamera. Teď před ní ještě sedí hlídač se zbraní a zrovna takový, který se nedá podplatit..." „A i kdyby dal, hned by to napráskal Coxovi," doplnil mou řeč Ward. „Pravda. Tenhle by nás práskl... Z problému se stává ještě větší. Nejen, že se musíme postarat o to, aby nikdo nehlídal kamery, ale musíme se nějak zbavit Geslera." „A máte aspoň plán, že jo?" zeptal se zvědavě. Oba jsme mu věnovali hloupý pohled. „No, měli jsme ho," řekl hned Ward a potáhl si. „Ale ono se nějak nepočítalo s tím, že kamery bude hlídat samotný Cox a u dveří sedět gorila." „Takže nemáte plán! A já vám sakra věřil, že mi pomůžete zachránit sestru! Ale zatím to vypadá tak, že jsem jenom nejhloupější polda v historii celého New Yorku." „Zas tak hloupý ne, když mu to došlo," zasmál se Ward a podíval se na mě, jako by čekal, že ho ještě pochválím. Věnoval jsem mu nenávistný pohled. „Co je? Absolutně nevíme, co s tím udělat." Lewis vstal, protřel si obličej a šel k oknu. „Vymyslím to... Nech nás na chvíli o samotě." Přikývl a dal se na odchod, ale nemohl si odpustit provokativní výraz, který jsem se radši snažil nevnímat.

Šel jsem za ním. Zrovna se otočil a vrazil do mě. „Ehm... promiň," řekl. „Řekni, že víš, jak to vyřešit." V jeho očích jsem viděl naprosté zoufalství. „Vymyslím to, slibuju."

Ležel jsem vedle něj na dvojlůžkové posteli. Díval jsem se na něj, jak má zavřené oči, v klidu dýchá a snaží se usnout. Byl tak roztomilý. Doteď jsem ho stalkoval a teď jsem ležel vedle něj. Vytrhl mě z myšlenek o něm, když najednou otevřel oči. Všiml si, že ho pozoruju. „Nevíš, jak ji zachránit, že?" řekl potichu, skoro až šeptem. „Ne, nevím... Ale nějak na to přijdu. Musím." „Proč?" Jeho otázka mě zaskočila. Mlčel jsem. „Proč ti tolik záleží na tom, abys ji zachránil? Pomáháš mi... Pořád." „Ani nevím," zalhal jsem. „Ne všichni jsme tu stejní." Chvíli jsme se na sebe jen dívali, než se zase dal do řeči. „Je nějaká šance, že dostanete Coxe od kamer?" „Nejsem si jistý. Pokud si něco hlídá, nikdy se od toho nevzdaluje." „Přece musí být něco nebo někdo, proč by jen na chvíli přestal dávat pozor." A pak mě to napadlo. „Vlastně něco i někdo," vstal jsem a vyběhl z pokoje za Wardem. Dotáhl jsem ho zpátky k nám a posadil jej na postel. „Přísahám, že jestli je toto planý poplach, tak tě nakopu. Takhle někoho budit," zívl si a vytáhl z kapsy mikiny cigarety. „Ne, není to žádný planý poplach. Už vím, co s tím... Cox za posledních sedm let nezmeškal jednu akci a nezmešká ji ani letos." „Pálení," zasmál se Ward a potáhl si. „Jsi génius... Jo, to půjde. Místo sebe tam nacpe nějakého troubu. A toho se zbavíme rychle... Ale co s Geslerem?" „Gesler nebude problém. Tomu dlužím ještě dost velkou nakládačku," procházel jsem se po pokoji sem a tam. „Co se stalo, že mu to dlužíš?" zeptal se Lewis. Konečně se zapojil. Celou dobu seděl vzadu a poslouchal plán. „Nic," řekl jsem hned, ale to by nebyl Ward, kdyby si odpustil mu to říct. „Kdysi Sonovi slušně napráskal," zasmál se. „Sem tam tady někdo vyvolá malou rvačku, když se neshodneme. Byl to celkem trapas." Cynicky jsem se na něj usmál. „Proč jsem tě sakra ještě nezastřelil?" „Máš mě rád. Tvoje největší slabost, kamaráde, tvoje největší slabost," řekl s úsměvem, foukl mi kouř do tváře a odešel. „Uvidíme se zítra."

„To se tak normálně bavíte?" „Jo, on je... Na to by sis zvykl, kdybys tu žil... Můžu se na něco zeptat?" Lehl jsem si zpátky vedle něj. Přikývl. „Proč jsi policajt? Neexistuje něco jiného, co by tě bavilo?" „Ptáš se proč jsem polda nebo proč chytám Rebely?" „Asi na oboje." Lehl si a hlavu si podložil rukama. „Už jako malého mě bavilo sportovat. Měl jsem výdrž a dobré výsledky v tělocviku. Potom jsem začal závodně běhat. A tak nějak jsem zjistil, že mě baví sport více než ostatní věci. Pak se mě táta jednou zeptal, jestli by se mi líbilo být policista, protože strýc jim byl. A nápad byl na světě. Mladý Lewis Clark chtěl zachraňovat lidi. S mámou to v tu dobu málem šlehlo. Představovala si, jak mě v přestřelce zastřelí a že umřu možná jako hrdina, ale i tak, prostě umřu... Docela jsem ji chápal, ale chtěl jsem to a tak jsem tak udělal. Na střední jsem makal, co nejvíc, abych se držel mezi těmi nejlepšími. V Kanadě jsem pak dělal nějakou dobu policistu, než jsem pak slyšel o NYR... Nebýt Heather, přísahám, že by mě vydědila. Chtěl jsem odjet tak daleko, sám... a chtěl jsem chytat vás... Heather řekla, že se se mnou přestěhuje do New Yorku a jen díky tomu jsem si nepokazil vztah s rodiči." „Proč jsi mi to všechno řekl? Nebojíš se teď, že o tobě vím moc?" „Ne... Vlastně možná. Nevím. Nerad to říkám, ale jsem docela naivní. Takže přísahám, že pokud to proti mně zneužiješ, už střílet budu." „Ne, to neudělám... A říkal jsi, že sám? Proč sám? Neměl jsi nikoho?" „Ale jo měl. Měl jsem přítele, se kterým jsem se rozešel po střední. Sestře se to moc nelíbilo, i když se jí nelíbil ani on, ale chtěla, abych nebyl sám... Samota je to nejhorší, co člověka může potkat."