NYR

7. Kapitola

Lewis:

„Slyšela jsem, co se stalo! Jsi v pořádku?! Vykřikla Heather a vrhla se mi kolem krku. „Ano, jsem." Odtáhla se ode mě a neustále si mě prohlížela, jako by mi nevěřila, že jsem celý. „Měla jsem strašný strach," řekla zrovna ve chvíli, kdy se vedle nás objevil Hall. Zraněnou ruku měl obvázanou obinadlem. „Jakto, že jste jako jediný vyvázl bez jediného zranění?" zeptal se nepříjemným tónem. V tu chvíli jsem začal v duchu panikařit. „Co, prosím?!" vyjekla moje sestra. „Buďte rád, že taky není zraněný. Jako byste mu to přál," nasadila nepříjemný výraz a složila ruce na prsou. Chtěl něco říct, ale zastavil se nad tím a ústa nakonec zavřel. Strčil jsem ruce do kapes a ucítil něco chladného na prstech. Uvědomil jsem si, že jsou to hodinky pana Andersona. A pro mou smůlu, všiml si mého znervóznění Hall. Zvědavě natočil hlavu. „Co máte v kapse, Clarku?" „Nic, jen hodinky." Říct, že jsou mé kapsy prázdné, by byla asi největší blbost. „Ukažte mi obsah vaší kapsy, prosím." Nechtěl jsem, ale je to můj nadřízený. Z kapsy jsem vytáhl hodinky a ukázal mu je. „To nejsou vaše hodinky." „Ne, nejsou," dodal jsem smutně, i když se mě na nic neptal. „Víte, čí jsou?" „Pana Andersona." „A víte tedy, co vás teď čeká? Hezky si popovídáme ve výslechové místnosti. Hned jak odvezou sanitky všechny zraněné do nemocnice, já a pan Jenkins se tě zeptáme na pár otázek. Od teď se nehneš z mého dohledu." „O co tady jde?" zděsila se sestra. „Nic, jdi prosím domů. Uvidíme se večer." „Tím bych si tak nebyl jistý," dodal oprskle Hall. Chtěl jsem mu k tomu něco říct, ale jako bych mohl.

Seděl jsem ve stejné místnosti, jako ještě před hodinou Ward. Byl vinný z několika vražd, přepadení a mnoho dalšího. Já byl jenom smolař, že mě nenapadlo, ty hodinky nechat na stole. „Kde jste vzal ty hodinky, Clarku?" „Našel jsem je na zemi. Poznal jsem, čí jsou a chtěl jsem mu je vrátit, ale nenašel jsem ho." „Protože je mrtvý! A určitě je neztratil!" řval po mě Hall. „To by stačilo, pane Halle. Lewis Clark je dobrým policistou. V Kanadě měl pěkné úspěchy a tady je členem A-NYR. Nevěřím, že by pracoval s nimi." „Cože?! Tohle si vážně myslíte, pane Halle?! To bych neudělal." Naštvaně si mě prohlížel. Nevěřil mi ani slovo. „Jak odsud dostali toho kluka?" zeptal se pan Jenkins. „Byli dva, co vešli dovnitř. Donutili mě položit zbraň a pak mi jeden řekl, abych dal ruce za záda a vzali mě jako rukojmího. Radši jsem se nebránil, věděl jsem, že bude bezpečnější spolupracovat. A stalo se." „A jak jste se od nich dostal?" „Na chodbě nás zastavil nějaký Rebel. Řekl, že nemají brát žádné rukojmí. Shodil mě na zem a tak mě tam nechali." „Myslím, že přeháníte Halle. Ten kluk je nevinný." „Pane, trvám na trestu za neustálé porušování pracovní kázně a nedůvěřivé tvrzení o dnešním přepadení." Podíval se na mě. Věřil mi, ale Hall byl natolik vzteklý, že mu nakonec vyšel vstříc. „Dobře, máte pravdu. Clark párkrát porušil pracovní kázeň a nyní nemůže dokázat svou nevinu, ale jelikož ani mi mu nemůžeme dokázat vinu, rozhodl jsem se pro trest suspendování na dva týdny." „Co?!" vyjekl hned Hall. Zřejmě čekal, že mě uvidí za mřížemi. „Chcete k tomu něco říct, Clarku?" zeptal se. „Jen, že je mi líto, že jsem vám dal důvod mi nevěřit. Jsem nevinný a budu si za tím stát, ale trest beru jako spravedlivý, když nemůžu dokázat, že mluvím pravdu." Usmál se a řekl mi, že můžu odejít.

Doma jsem nevěděl, co dělat. Hledat si brigádu na dva týdny nemělo moc smysl. Seděl jsem doma na gauči a snažil se vzpamatovat z chvíle, kdy jsme procházeli chodbou, a já viděl zraněné lidi, co znám osobně. Pořád mě trápila ta věc s hodinkami a mým suspendováním, ale bylo to dočasné. Jenže mé posedávání doma nebylo dočasné. V televizi běžely od rána do večera komediální seriály, abych si aspoň trochu zlepšil náladu. „Přece tu nebudeš sedět celé dva týdny," řekla jemně naštvaně sestra. Vzala mě za ruce a pomohla mi vstát. „Půjdeš se mnou na firemní akci," řekla s úsměvem a hodila po mě černou košili. „Tahle ti moc sluší. Třeba si konečně najdeš někoho, s kým ti bude dobře. Musím ti totiž někoho představit... Vlastně mám víc mužů, co ti musím představit," smála se, ale jediný kluk, nad kterým jsem přemýšlel, byl Rebel. „Jo, to bude fajn."

Vešli jsme do velké kavárny, kde bylo pár lidí. Byla to jen malá firemní akce. U stolu popíjelo několik žen kávu a u baru seděli dva muži. Oba dva pohlední, zřejmě ti, které mi chtěla Heather představit. O chvíli později se přidal i šéf pobočky, celkem fajn chlap, se svou milou ženou. Seděl jsem na barové židli. Prohlížel jsem si své oblečení. Tenisky, džíny a košili jsem nosil už jenom zřídka. Většinou jsem na sobě měl policejní uniformu nebo doma vytahané tričko a tepláky. Ale byla to příjemná změna a těch pár lidí okolo, mi pomohlo myslet na jiné věci.

„Lewisi, tohle jsou Miles a Ryan, kluci, tohle je můj bratr Lewis." Oba mi s úsměvem potřásli rukou. A jak rychle se objevila, tak taky zmizela. Bylo mi jasné, co má za lubem. Miles si sedl vedle mě a Ryan nám připravil kávu. Nebudu lhát, nevím, po kterém jsem se měl dívat dřív. Miles měl černé vlasy sčesané dozadu, modro šedé oči a poměrně výrazné lícní kosti i bradu. Co se týče chování, byl strašně hodný a starostlivý. Ryan na tom nebyl jinak. Taky byl moc hodný, až mě překvapovalo, že mají tak dobrou povahu a ještě k tomu jsou hezcí. Ryan byl rozhodně mladší než Miles, mohl mít možná stejně jako já nebo méně. Vlasy měl o něco kratší a byly světle hnědé. Celou dobu jsem si myslel, že má hnědé oči, ale až na světlu sluníčka z okna jsem si všiml, že jsou spíš skoro zelené. Trochu jsem se začal stydět. Nejspíš to šlo na mě i vidět. Neustále se na něco vyptávali, na práci, život, přátele... a jestli jsem zadaný. Došlo mi, že když mě s nimi Heather chtěla tak zoufale seznámit, že musela vědět, jak na tom orientačně jsou. Ale překvapili mě, když po té otázce oba zmlkli a zvědavě čekali, co řeknu. „Nooo, teď vlastně nejsem. S mým bývalým to skončilo ještě v Kanadě, než jsme se přestěhovali." Poprvé, co jsem viděl rozdíl v jejich chování. Zatím, co Miles se jenom mile usmíval a snažil se na mě být za každou cenu hodný, Ryan měl šibalský úsměv, který vyjadřoval jistou spokojenost a neustále mě sjížděl pohledem. A horší na tom bylo, že jsem nevěděl, které jednání mi bylo příjemnější.

Akce skončila až večer, kdy jsme se stihli trochu víc seznámit a vydolovali ze mě telefonní číslo. Heather z toho byla nadšená, zřejmě už vážně chtěla, abych si někoho našel a doufal jsem, že nechce, abych se odstěhoval. Možná umím zacházet se zbraní, ale vaření nebo praní mi fakt nejde. „Líbil se ti aspoň jeden?" „Ale jo, jsou hezcí oba." Zasmála se tomu a byla celá taková veselá, ale když se na mě podívala, všechna ta dobrá nálada z ní zmizela. „Co se děje, Lewisi? Ty nemáš radost, že ses po takové době seznámil s někým, jako jsou oni?" „Mě už se nejspíš někdo líbí, jenom s ním nemůžu být." Zamračila se a zeslabila televizi. To znamenalo jediné - výslech. „Je zadaný?" „Vlastně ani nevím. Prostě s ním nemohu být kvůli jinému, moc důležitému důvodu, který ti nemohu říct." Moc se jí nelíbilo, že jsem jí to nechtěl říct. Znáte to, ženy. „Buď kašli na to, co tě drží dál a buď s ním, nebo hezky zapracuj na Milesovi nebo Ryanovi. V každém případě, najdi si někoho. Jsi jako hromádka neštěstí. Myslím, že být s někým ti pomůže."

Večer v posteli jsem myslel na to, co říkala sestra. Možná má pravdu a potřebuju někoho k sobě, ke komu bych se přitulil, když mi je nejhůř a trávil s ním volný čas. Ale takový typ Lucien asi není. Nebo spíš určitě, povzdechl jsem. Tichem se ozvalo zazvonění mobilu. Někdo mi napsal. Natáhl jsem se pro něj a protřel si oči po neskutečném osvícení displejem. Neznámé číslo - hezké. Ironicky jsem se usmál. „Nevzbudil jsem tě?" „Ne, kdo jsi?" „Nikdo podstatný." „Jestli nejsi podstatný, proč bych si s tebou měl psát?" „Nemáš nic lepšího na práci." Spánek není lepší, než někdo, koho neznám? Pokrčil jsem rameny a svalil se zpátky do postele. „Kdo teda jsi?" „Někdo, kdo tě má nejspíš rád." „Nejspíš?" „Možná hodně." Skousl jsem si ret při pomyšlení, že má o mě zase někdo zájem, i když to je nejspíš jenom nějaký úchyl. „Znám tě?" zeptal jsem se. „Ano." „Kdy jsme se viděli?" „Nedávno." Zamračil jsem se nad tím. Moc toho nenamluví. „Vždycky odpovídáš jednou větou? Chci vědět, kdo jsi." „Jednou to určitě zjistíš, brzy se uvidíme. Dobrou noc, Lewisi." Super, zná i moje jméno, odfrkl jsem. „Brzy tě uvidím? ... Haloo? ... Jsi tady ještě?"