3. Kapitola

352 20 0
                                    

Sono:

Byl jsem v pokoji se svým nejlepším kámošem z dětství. Právě jsme se chystali na jednu z větších bank ve městě. Zavázali jsme si šátky přes nos a nasadili kapuce. Ward mi podal Desert Eagle, což mě zarazilo. „Co to sakra děláš? Potřebujeme něco většího." „Axe to zakázal. Prý jsme to posledně podělali, když si nechal zbraň v tom zlatnictví. Protočil jsem nad tím oči. „Nebylo to schválně! Když tam vtrhla policie, snažil jsem se radši zachránit sebe než tu blbou zbraň. Ta bloncka u ní byla dřív, než jsem ji prostě stihl vzít!" „To jsem mu taky říkal, ale znáš ho," nabil svou zbraň a následoval mě s pár dalšími Rebely do aut.


Lewis:

Ráno jsem přišel na stanici a první, čeho se mi dostalo, bylo velké objetí Felicity, mojí nové a zároveň snad jediné kamarádky. „Hádej, kdo bude v týmu?" zeptala se smíchem, i když bylo úplně jasné, že mluví o mě. „Ne, to si děláš srandu! Opravdu?" zasmál jsem se a ještě jednou ji objal. „Sestra bude úplně nadšená." V pozadí jsem viděl přicházet Halla. „Je mi jasné, že už jsi tu novinku slyšel, Clarku, ale i tak, hlavní slovo patří mě... Vítej v A-NYR," podal mi ruku k pogratulování. „Felicity, jděte s Clarkem za paní Jonesovou, aby mu dala uniformu."

Když jsem ji poprvé dostal do rukou, usmál jsem se. Měl jsem ze sebe radost. Tohle mě naučila učitelka psychologie na střední – mít radost z úspěchů a nebát se ji ukázat, byť jsou i malé. Život je pak o hodně krásnější. „Převlékli se, nikdy nevíš, kdy půjdeme do akce. Já ti zatím pohlídám zbraň." Šel jsem se převlíknout do šaten. Skřínka číslo 28, už nesla moje jméno. Byl to začátek nového života. Líbilo se mi, jak se krásně vyvíjel. Zbývaly už jen dva knoflíčky košile, když jsem uslyšel varovné houkání a červená světla svítit ze škvíry pod dveřmi. Vyběhl jsem ven, kde mě čekala Felicity. Hned mi podala mou zbraň, chytla mě za ruku a začala mě táhnout s sebou do malého davu policajtů, kteří se drali ven z budovi. „Co se to děje?" „NYR vykrádají banku!" „Co? Kteří zločinci sakra pracují ráno?!" „Tihle," řekla a sedli jsme do velkého černého auta. „Ty světla a houkání se spustí, když zjistíme nějakou aktivitu rebelů. Na obrazovce v hale se pak ukáže adresa a případně nějaká důležitá informace. Je to rychlejší, než všechny obíhat."


Sono:

Přijeli jsme přesně na místo – jedna z největších bank ve městě. Vešli jsme dovnitř. Zvedl jsem zbraň nad hlavou a dvakrát vystřelil do stropu, abych upozornil na to, že jsme tady. Tohle mě vždycky bavilo. Lidi v bance se hned krčili a dostali strach. Šel jsem S Wardem k jedné přepážce pro peníze, zatím co ostatní mířili na lidi uvnitř. „Ty určitě víš, co máš dělat, zlato," mrkl jsem na ni a podal jí tašku. „Máme u sebe jen něco málo. Většina peněz je v sejfu." „Dej, co máš a pak si zajdeme k sejfu." Začala vkládat peníze do tašky. Se smíchem jsem se rozhlédl po bance a všiml si něčeho, čeho nikdo jiný. Policejní auta před vchodem! „Všichni hned pryč!" Zařval jsem a všichni Rebelové hned věděli, co to znamená. Ward vzal tašku, ve které bylo úplné něco. Nestihla nám do ní skoro nic dát a už na nás vtrhli! To se už dlouho nestalo.

Utíkal jsem s Wardem jinudy než ostatní a doufal jsem, že se nám to nevymstí. Zadními dveřmi jsme se dostali ven a utekli do zapadlé uličky. Se smíchem jsem si sundal kapuci i šátek. „Nečekal jsem, že to bude tak snadné," dodal jsem a jak naschvál se v uličce objevili i dva poldové! Rozběhli jsme se a nemilou náhodou rozdělili. Ale všiml jsem si, že za Wardem běžel jeden z nich, tak bych ho v případu nouze mohl sejmout. Měl jsem před ním sice velký náskok, ale stále se držel. Měl výdrž a to mě pomalu začínalo děsit. Vběhl jsem do jiné uličky a v momentě jsem si uvědomil, jak moc velkou chybu jsem udělal. Na konci ulice byl plot, který by mě mohl při přelézání natolik zdržet, že by mě mohl dohnat a chytit. Nakonec mě ale zastavilo něco jiného. „Stůj nebo střelím!" vykřikl těsně před tím, než jsem se dostal k plotu. Vím jistě, že si nedělal srandu. Už několikrát po mě policajti stříleli a tak jsem se radši zastavil.


Lewis:

Konečně se zastavil. Začínaly mi docházet síly. Mířil jsem na něj pistolí a on se s klidem otočil, jako by to pro něj nebyla žádná novinka. Zarazil jsem se, když jsem viděl jeho tvář. Neměl žádnou masku nebo cokoliv, co by krylo jeho obličej. Ale něco mě dostalo víc než to. Byl krásný. Dokonce tak moc, že jsem své ruce zvolnil. Byl mladý a šlo to na něm hodně vidět nebo tak aspoň vypadal. Měl výrazné rysy a pramínky blonďatých rozcuchaných vlasů mu padaly do tváře. Nejvíc mě ale uchvátili jeho oči. Hádal bych se, kdyby mi někdo řekl, že jsou modré nebo šedé. Byly něco mezi tím, což je činilo neuvěřitelně krásnými. Rozhodně nebyl dokonalý, ale to ho nejspíš dělalo, tak svůdným. Nedokonalost je krásná.

Celého si mě prohlédl od vrchu až dolů, ale jeho pohled se zasekl na mé zbrani. Jeho pohled byl tak sebejistý a sexy, že jsem stáhl zbraň k tělu. Jemně se usmál, znovu si mě prohlédl a v mžiku přelezl plot a ztratil se v dáli. Stál jsem dál jak opařený a pomalu si začal uvědomovat, že jsem ho nechal utéct.

„Lewisi?! Kde je ten kluk?!" vyjekl na mě o něco starší policista. „Utekl, omlouvám se. Dělal jsem, co jsem mohl," zalhal jsem. Říct, že jsem ho nechal utéct, hned by mě nechal vyhodit a kdo ví, zda by mi neudělal větší problémy. „Sakra! Toho kluka naháníme tak dlouho, a když máme konečně šanci tak zase nic!... Promiň. Nemohl jsi za to. V tom, co dělá, je až moc dobrej." „Vy víte, kdo to je?" zeptal jsem se. „Jo, to je synovec vůdce Rebelů Coxe. Je jeho nejbližší a zároveň jediný rodinný příbuzný." Oh, sakra, řekl jsem si v hlavě. Vážně se mi líbil synovec vůdce Rebelů? Horší už to snad být nemohlo. „Odkud to víte?" „Jsou to nasbírané informace za několik let. Zaměřili jsme se na něj, když jsme si všimli, že jde většinou vidět stejný kluk." „Jméno víte?" Zamračil se. „Jsi nějak zvědavý." „Možná. Jen mě to zajímalo, protože jste o tom mluvil." „Z otisků na jeho zbrani, kterou nechal ve zlatnictví, jsme zjistili, že je to osiřelý dvacetisedmiletý Lucien Wright... A věř, že kdyby vystrčil paty z toho jejich území a povedlo se nám ho chytit, nevylezl by z vězení až do smrti." „Dvacet sedm?" zadivil jsem se. „Vypadal jako dítě." „Sám vypadáš jako dítě. Kolik ti je?" „Dvacet pět," odpověděl jsem. Najednou se zarazil. „Jak víš, jak vypadal?" Uvnitř jsem začal panikařit. „No, když jsem ho pronásledoval, neměl masku. Na chvíli se při běhu otočil a zahlédl jsem jeho obličej." „Aha," přimhouřil oči a pokýval hlavou. Nezdálo se, že by mi zrovna nejvíc věřil. „Pojď, musíme se vrátit." Otočil se a dal se na odchod. Já se ještě naposled ohlédl a vyrazil za ním.

NYRWhere stories live. Discover now