Apokalypsa: Nový život

Část 17

Na prvního máje bylo krásně a aby nám holky neuschly, tak jsme je políbili pod kvetoucí třešní, na kterou jsem narazil, když jsem chytal slepici. Holky byly překvapené, ale byly rády, že i když je taková zlá doba, tak se najde něco příjemného, co vám zlepší náladu a vy zapomenete na vše kolem.

Dneska jsme se rozhodli, že se vrhneme na zahrádku a něco zasadíme, abychom měli co sklízet. Já a Honza jsme si vzali rýče a holky měly vybírat trávu. Samozřejmě jsme u toho dělali hlouposti, takže jsme byli celí od hlíny. Když byl záhonek hotový, byl čas na jídlo. Holky nám přichystaly oběd. Seděli jsme venku, když v tom se nám skoro zastavilo srdce. Zaslechli jsme přijíždět auta. Rychle jsme vyskočili a šli jsme se schovat do domu. Honza už držel v ruce pistoli a sledoval z okna bránu. Já jsem vyběhl na půdu a z malého okýnka sledoval cestu. Auta projela odbočku k nám, a tak projela jen okolo. Šel jsem za ostatními. „Byli to Kostelníci?" ptala se vyděšeně Katka. „Nevím, byla to tři auta, ale nevím, kdo to byl. Mohli to být oni, ale taky nemuseli. Každopádně se musíme připravit na nejhorší." Vysvětlil jsem jim svůj plán, který zněl takhle: Chtěl jsem obětovat naše auta a nechat si jen Fiata. Auta měla přijít před bránu jako zábrana. O to jsem se měl postarat já s Honzou a holky měly sbalit co nejvíce zásob, oblečení, prostě všechno, co bychom potřebovali, kdybychom museli odjet pryč. Auta, která jsme dotáhli už dříve jsme společně s mým dotlačili před bránu a Honzovo auto jsme zaparkovali za bránu do zahrady, aby nešla otevřít. Šli jsme pomoct holkám pobalit pár věcí a naložit je do auta, které jsme potom zaparkovali u brány. Zakryli jsme ho plachtou.

„Holky, teď vás naučíme nabíjet perkusní pušky." Všichni i Honza se divili. „Nějak se musíme bránit, když nic lepšího nemáme." Dvě jsme donesli z garáže a ukázali jsme holkám, jak se to dělá. Ukázal jsem jim postup ještě třikrát a podal jsem jim je do ruky. „Jsou docela těžké," řekla Katarina. Zkoušely je na nečisto nabíjet, protože tolik střelného prachu jsme neměli, abychom ho sypali po zemi. Po hodině jsem holky zastavil, aby si odpočinuly. „Nechci vám do toho kecat, ale musíte se to naučit nabíjet rychleji." Holky se na mě zle podívaly. Já se jen usmál a šel jsem ven za Honzou.

„Zatím nikdo nikde," řekl Honza. „Myslíš, že nás najdou?" zeptal se Honza a díval se na cestu pod námi. „Já doufám, že ne, ale jestli ano, budeme připraveni, to tady bránit," odpověděl jsem. Když se holky už naučily nabíjet pušky, tak jsme dvě odnesli na půdu k malému okýnku, z kterého šlo vidět krásně na bránu i za ni. Další dvě jsme odnesli do spodního bytu do koupelny, kde bylo taky malé okýnko. Další jsme dali k hlavním dveřím a ostatní ke každému oknu. Všude jsme naskládali kule a černý prach, který byl přesně vyměřen v plastových lahvičkách, které jsme našli. „Je ti jasné, že to nemůžeme stíhat?" poučil mě Honza. „Uvidíme, když tak utečeme." „A kam chceš utíkat?" „Nevím, ale když bude nejhůř, tak to bude jedno." Spoléhal jsem na to, že oni nebudou ozbrojeni o nic více než my, takže budou muset jít až k nám. S Honzou jsme vymysleli, že nabijeme hřebíky do desek a rozházíme je po cestě a po zahradě. Honza chtěl vyrobit i zápalné láhve, ale nebylo pořádně z čeho, protože jsem si chtěl nechat trochu benzínu. Zbytek jsem dal Honzovi.

Venku se začalo stmívat a my seděli mlčky u stolu. Každému se honily v hlavě zlé myšlenky. „Budu mít první hlídku," řekl jsem a šel jsem si sednout ven. Vzal jsem si s sebou i malorážku pro případ nouze. Seděl jsem tam pár hodin, když v tom mě vyděsila Katka, která se vynořila ze stínu jako duch. „Už mě takhle neděs!" Posvítil jsem jí na místo vedle mě, aby si mohla sednout. „Copak? Nemůžeš spát?" zeptal jsem se jí a pohladil jsem ji po zádech. Zeptala se mě, jak to opravdu vidím. Řekl jsem jí, že se nemusí bát, že nedovolím, aby se jim něco stalo. „Jen se bojím, že to tady budeme muset opustit a hledat nový domov," řekl jsem a Katka se ke mně naklonila a dala mi pusu na tvář. „Děkuji za všechno, co pro nás děláš." Postavila se a pomalu odešla. Po další hodině mě z myšlenek vyrušil Honza. „Pajka, běž se taky prospat. Já to teď tady pohlídám," řekl a sedl si vedle mě. Poděkoval jsem mu a poplácal jsem ho po rameni a odešel jsem spát. Celý večer bylo ticho a klid, ale brzy ráno nás zase vyrušil zvuk aut, která projela kolem nás.