Apokalypsa: Nový život

Část 15

24. únor ráno. „To je nuda! Co budeme dělat?!" zeptal se znuděně Honza, který seděl u stolu s námi. Ani já ani Katka jsme mu nedokázali odpovědět. Venku napadlo hodně sněhu, tak jsme byli trochu odříznutí. Jedině kdybychom měli nějaký větší Jeep nebo podobné auto. Takže jsme nic nepodnikali, jen jsme oslavili Honzovy dvacáté osmé narozeniny. „Tak víš co?" Honza zbystřil. „Můžeme jít ven a odhrnout sníh," řekl jsem a začal jsem se smát. Katka se taky zasmála, ale Honza se moc nesmál. „Nebo můžeme jít postavit sněhuláka," řekla zvesela Katka. „To raději půjdu spát," řekl Honza a odešel. My s Katkou jsme se šli ven koulovat a stavět sněhuláka. Den utekl a když jsem se šel podívat na naši kravku, zjistil jsem, že už jí nemáme, co dát. Doma jsem navrhl, že bychom měli zkusit prozkoumat statek a vzít balík sena.

Nastartovali jsme Fiata a vyjeli jsme k bývalému statku a ranči. „Doufám, že nezapadneme někde ve sněhu," řekl Honza. Naštěstí to bylo kousek. Projeli kolem dlouhé budovy, kde byli dříve ustájeni koně. Pokračovali jsme ještě dále. Před námi byl velký sklad. Zabouchal jsem na střechu auta, protože jsem zase jel na korbě. Honza zastavil u vrat. Honza a Katka vystoupili z auta a já seskočil dolů. Šli jsme rovnou ke vratům. Otevřeli jsme je. Vevnitř byla spousta balíků sena, které hlídalo kolem sedmi mrtváků. „Kde se tady vzali?" zeptala se Katka. „Buď je tady někdo zavřel anebo se chtěli schovat, a nakonec to dopadlo tak, jak vidíš," odpověděl jsem. Chodci se vydali k nám. „Jaký je plán?" zeptal se Honza. Zavřeli jsme vrata a chodci na ně škrábali jako mlsné kočky. „Nevím, asi je prostě pobijeme. Katka vleze do auta, nastartuje a oni půjdou za ní a pak se uvidí." To byl můj plán. Už jsme zabili tolik mrtváků, že už mi to přišlo téměř jednoduché. Já a Honza jsme vzali každý za jedno křídlo vrat a otevřeli. Mrtváci vypadli ze dveří jak brambory z roztrženého pytle. Někteří popadali na zem. Zvedli se a pokračovali za zvukem auta. S Honzou jsme byli schovaní za vraty. Katka pomalu popojela, aby je dostala co nejdále. Já jsem natáhl kuši a přistoupil jsem k mrtvákovi na blízku, abych ho neminul. Zamířil jsem mu na hlavu a zaklepal na rameno. Hnusák se otočil a já ho střelil přímo do očního důlku. Padl k zemi. Chtěl jsem pokračovat, ale místo toho jsem nakopl vetší kámen, který vyletěl jak puk a trefil jednoho chodce do nohy. Ten se okamžitě otočil a vydal se ke mně. Vytáhl jsem nůž. Mezitím Katce při pojezdu chcíplo auto, takže ji mrtváci dohnali a obklíčili auto a začali se po něm plazit jako slimáci po salátu. Katka začala zmatkovat, takže nenastartovala. Zabil jsem mrtváka, který šel ke mně a podíval jsem se na Honzu, jak se mu daří. Honza zrovna vytahoval nůž z hlavy jednoho z nich. Šel jsem k němu. „Není jich pořád nějak hodně?" zeptal se Honza. Rychlostí blesku jsem je spočítal a vážně jich bylo více, než jsem napočítal ve skladě. Šli jsme vysvobodit Katku.

„Hej!" zvolal jsem. Někteří mrtváci se otočili k nám. Udělali jsme krok k nim, když v tom Honza uklouzl a spadl na zem. „Do prdele!" zanadával. Ve mně hrklo a rychle jsme přikročil k němu, abych mu pomohl vstát. „Dávej bacha!" „Ty vole bacha!" zakřičel Honza a já se otočil a metr ode mě byl slintal. Máchl jsem nožem a bodl jsem ho do spánku. Honza skočil po dalším, ale jen do něho strčil, aby spadl na zem a mohl zabít dalšího. Ležícímu mrtvákovi dupl na hlavu až kosti zakřupaly a do bílého sněhu se vyvalila rudě červená krev, ale mrtvák s přeraženou čelistí se znovu otočil na Honzu, který ho dorazil dalšími třemi dupnutími na hlavu. Natáhl jsem šipku do kuše a vystřelil jsem, ale minul jsem. Trefil jsem pouze auto. „Sakra!" Nabil jsem novou, ale tentokrát jsem šel blíže, protože na dálku jsem neměl šanci. Cíl jsem trefil pouze na tři, možná na čtyři metry. Zbývalo ještě šest zombíků, kteří obklopovali auto. Vyskočil jsem na korbu a vzal jsem páčidlo a přetáhl jsem po hlavě mrtváka, který stál u okýnka spolujezdce. Honza přiběhl a praštil s jedním na kapotu jako při policejním zatýkaní a jednou ranou ho bodl do hlavy. Další čtyři si začali obcházet auto k nám. Jeden šel zadem. Vzal jsem ho páčidlem tak silně, až jsem mu vyrazil zuby. Potom jsem seskočil, abych dorazil. Ti tři šli kolem kapoty za Honzou. Šel jsem mu pomoct. Mezitím si Katka otevřela dveře, aby vystoupila, ale ze země se na ni natáhl mrtvák, který dostal jako první ránu páčidlem. Po hlavě mu tekla krev a vrhl se na Katku, která zakřičela a zacouvala zpět do auta ke dveřím spolujezdce. Rychle je otevřela, ale jak se chtěla vyplazit ven, tak ji za nohu chytil mrtvák, který se za ní zkoušel natahovat, aby se jí zakousl do nohy. Zabili jsme posledního a běželi jsme jí na pomoc, když v tom zazněl výstřel. Nastalo ticho a Katka vyskočila ven.

„Co se stalo?" proběhlo mi hlavou. Běželi jsme k autu, u kterého ve sněhu seděla Katka. Honza jí pomohl vstát a já se podíval do auta, kde ležel mrtvý zombík s dírou v hlavě. Krev zašpinila sedačku řidiče. Podíval jsem se přes otevřené dveře auta a uviděl jsme u dveří stát muže. Stál jsem za autem, kdyby chtěl znova střílet. „Halo! Vy tam!" zakřičel jsem a zpoza dveří vylezl starší muž se zbraní v ruce. Vypadal jako bezdomovec. Měl neupravené našedlé vlasy a vousy. Tvař a ruce měl špinavé a taktéž i oblečení. Prokouřeným hlasem řekl: „Nebojte, nechci vás zabít." Schovával zbraň a ruka se mu klepala jako dělníkovi se sbíječkou. Takže jsem se divil, že nezabil Katku místo zombíka. Vydal jsem se k němu, ale nůž jsem měl stále připravený. Přistoupil jsem blíže. Muž docela páchl jak potem, tak cigaretami, ale zachránil Katce život, i když nevím, jak se mu to podařilo. Za mnou šli i Honza s Katkou. Zeptal jsem se ho, kdo je. „Říkají mi Jura." Představil se a pak začal vyprávět, jak tady na statku pracoval, než přišly ty stvůry a sežraly majitele a ostatní lidi. Potom našel tu zbraň a ubytoval se tady na ranči. „Vy jste z toho žlutého baráku, že?" zeptal se a my jsme se na něho překvapeně podívali. Nic jsme neodpověděli. Představil jsem mu Honzu, Katku a na konec sebe. Znova jsem mu poděkoval a zeptal se ho, jestli něco nepotřebuje, že bychom chtěli udělat obchod. Jura se zeptal, co bychom chtěli. „No, potřebovali bychom balíky sena. Jura se opilecky zasmál a řekl: „Vezměte si kolik chcete. Je toho spousta a mně je to na nic," zamyslel se a ještě dodal, „no, ale třeba jako cigaretky byste neměli nebo nějakou lahvinku?" „Ne, my nekouříme a lahvinka, to nevím, ale určitě se po ní podíváme," odpověděl jsem. Jura nám řekl, ať ho následujeme, že nám ukáže krmení pro zvířata. Byl jsem překvapený, že nám dá i krmení. Vyrazili jsme k pootevřeným vratům. Chytil dveře a otevřel je dokořán. Z vrat se vynořil mrtvák, který chytil Juru za ramena a zakousl se mu do krku. Prokousl mu tepnu, až krev vystříkla na šedá vrata. Rychle jsem vytáhl nůž a přiskočil jsem k němu a bodl jsem mrtváka do hlavy. Potom jsem ho odkopl stranou a poklekl k Jurovi. Ten se držel za krk, ale krev mu pronikala mezi prsty. Začal polykat vlastní krev a dusit se. Druhou rukou mě chytil za ruku a já věděl, co mám udělat. Sevřel jsem nůž a bodl ho do hlavy. Ruka mě pustila a spadla do sněhu. Sníh se začal barvit rudě. Přistoupila ke mně Katka a chytla mě za rameno. „Co teď?" zeptala se. „Někam ho odtáhneme a zakryjeme, aby tady neležel," odpověděl jsem. Honza přistoupil a vzal mu pistoli. Byla to Browning Buck. Zkontroloval zásobník, kde byly poslední dva náboje. „To nám moc nenechal," řekl Honza a ukázal zásobník. Prohledal mu kapsy a našel dalších deset. Zatvářil se spokojeně. To mně se honily hlavou jiné myšlenky a to, že jsem zabil prvního člověka. Odtáhli jsme ho dovnitř a zakryli plachtou, kterou jsme našli.

„Teď půjdeme najít to krmení a potom půjdeme tam, kde bydlel." „A kde chceš hledat, když je to tady velké jak prdel," zeptal se Honza. Prvně jsme naložili na auto balíky sena a pak jsme vyrazili hledat krmení, které jsme našli docela rychle. Vše jsme naložili a řekl jsem Honzovi, ať zastaví u penzionu, že dojdu, protože v autě ani na korbě nebylo místo. „Proč tam?" zeptal se Honza. „Protože tam určitě bydlel." Došel jsem k penzionu, kde na mě čekali. Urazil jsem zámek a vešli jsme dovnitř. Všude byly rozházené papíry, flašky, konzervy. V jedné místnosti byla spousta láhví od piva a jiných alkoholických nápojů. Na skřínkách a po zemi byly vajgle nebo popel z cigaret. Vypadalo to jako na smetišti. Další místnost jsme radši ani neotvírali, protože už přes zavřené dveře se z nich linul hrozný smrad, který připomínal žumpu. Našli jsme konečně místnost, kde spával. Na zemi byl bordel a prázdné láhve. Honza se podíval do šuplíku a našel krabičku s náboji. Bylo jich tam kolem dvaceti. Schoval si je do kapsy. „Hlavně se s ní nezastřel," varoval jsem Honzu. Honza se pousmál. Poté jsme šli zpět do auta a odvezli to domů.

Hned jsme rozbalili pytle a nakrmili drůbež a krávu, takže zvířata měla takové pozdější Vánoce.