Apokalypsa: Nový život

Část 14

Uplynul měsíc a počasí bylo aprílové. Chvíli sněžilo, pak sníh roztál a pak zase nasněžilo. Včera pršelo ale nakonec se udělalo pěkně a dnes je pod mrakem, takže určitě bude pršet nebo sněžit. Celý měsíc jsme byli zalezlí v domě pěkně v teploučku. Byl čas něco podniknout, abychom doplnili zásoby. Rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat do vedlejšího města, kde jsme byli naposled, ale tentokrát pěšky. Nechtěl jsme plýtvat benzínem ani naftou a Honza chtěl jít se mnou. Katku jsme nechali doma, aby se starala o topení. Vzali jsme si velké batohy a oba jsme si k němu přivázali jeden pětilitrový kanystr. Nechal jsem Katce zbraň. Poprosila mě, jestli bychom se podívali po něčem čokoládovém, že už dlouho nic takového neměla. „Ještě něco?" zeptal jsem se. Pokývala hlavou, že ne. „Dávej na sebe tady pozor. Do tmy budeme zpět," dodal jsem. „To spíš vy dávejte pozor." Rozloučila se s námi a vrátila se do domu.

Cesta měla trvat přibližně hodinu, protože jsme si ji zkrátili přes bývalou vojenskou posádku. Sešli jsme kopec a potkali jsme dva mrtváky, ale než se stačili pohnout, byli jsme pryč. Nešli jsme přes hlavní cestu, ale přes koleje, které vedly mezi kopci. „Pěkně blbě se chodí po kolejích co?" zeptal jsem se Honzy. „Mě spíš zajímá, jak je to ještě daleko anebo mi to radši neříkej, už teď se mi nechce," řekl s úsměvem Honza. Došli jsme na první přejezd, z kterého jsme sešli zpátky na cestu. Před námi byl menší kopec, který vedl do malé vesničky. Vyšli jsme kopec a Honza si oddychl, že už ho máme za sebou. Čekala nás rovina až do vesničky, ve které stálo pár domů. „Myslíš, že je to dobrý nápad jít přímo takhle po cestě mezi domy? Co když má někdo bouchačku a odpráskne nás?" strachoval se Honza. „Musíme to risknout, je to nejkratší cesta." Rychlým krokem jsme vyrazili vpřed. Minuli jsme první dům a pak další a další. Byli jsme na konci vesničky, kde byl dům a zatáčka směrem na posádku. Odbočili jsme. Zastavil nás pohled starého muže. Všichni tři jsme tam stáli jako z kamene. Najednou se muž otočil a utekl domů. Bouchl dveřmi. My jsme raději pokračovali dále. „Vykrademe ho?" zeptal se zlotřile Honza. „Nebudeme ho vykrádat ani zabíjet, nic nám neudělal," odpověděl jsem mu se smíchem, protože jsem věděl, že si dělá srandu.

Vešli jsme na posádku. „Tady by byla dobrá základna nebo takové malé město, kdyby se opravily ploty," řekl Honza. Procházeli jsme kolem starého vlakové nádraží a skladů u kolejnic. Koleje už před lety někdo rozkradl nebo je možná dali pryč, ale zůstala tam díra. Přišli jsme k ní a v díře bylo tak sedm mrtváků, kteří tam spadli. Natahovali ruce k nebi. „Tam bych nechtěl spadnout," řekl Honza. Prošli jsme nádraží a Honza se zeptal: „Nemáš tady taky nějakou halu?" Potvrdil jsem mu, že jedna z hal mi říká pane, ale už jsem tam dlouho nebyl, ale doma bych měl mít ještě klíče. „Proč se nepřestěhujeme tady?" zeptal se Honza. „Myslím si, že můj dům je bezpečnější než tady. Tohle místo napadlo určitě každého, kdo se chce někam ukrýt." Napil jsem se vody a podal jsem ji Honzovi. Po dvaceti minutách jsme došli na konec posádky. „Kudy teď?" „Můžeme jít přes les nebo pořád po cestě a vyjdeme uprostřed města." „Mě se nechce lesem, jdeme po cestě," rozhodl Honza. Šli jsme tedy po cestě a po patnácti minutách jsme dorazili k hlavní cestě.

„Slyšíš to? Rychle se schovej!" zvolal jsem a stáhl jsem Honzu za roh domu. „Co je?" ptal se nechápavě. Za chvíli se na cestě objevilo auto. Jelo pomalu a za ním jelo další a za ním další, bylo jich asi osm. Z ničeho nic kolona zastavila. Asi kvůli mrtvákům, kteří se k nim blížili. Honza se otočil a zaklepal mi na rameno. Otočil jsem se a viděl jsem, že i k nám se jeden blíží. „Zkusíme to přeběhnout?" zeptal jsem se Honzy. „Jak chceš." „Dobře, tak se připrav. Na tři běžíme." Podíval jsem se za roh na kolonu. Byla tam spousta mužů, kteří vystoupili z aut. Jedni zabíjeli mrtváky tyčemi a druzí jim kryli záda. „Jedna, dva...tři...Dělej, mizíme!" Začali jsme utíkat směrem k mrtvákovi, kterého jsem srazil na zem. „Tam někdo je! Za nimi!" ozvalo se z cesty. Uslyšeli jsme startovat auto. Běželi jsme, co to šlo, ale batohy nás zpomalovaly. Sundal jsem batoh a obloukem jsem ho hodil přes plot do zahrady, kde bylo houští. Honza udělal to samé. Zaslechli jsme, jak se blíží auto. Přeskočili jsme první plot do zahrady, kde všude byly kamenné sochy. Skoro celá zahrada byla vydlážděná. Přiběhli jsme až ke kamenné zdi a proběhli pod kamenným obloukem. Ocitli jsme se v sadě a naproti nám byly vetší smrky nasázené tak hustě, že tvořili zeď. Mezi nimi byla stará branka. Honza se rozběhl a rozrazil branku, ale za ní nebylo nic, jen prudký svah dolů. Honza ani já jsme to neubrzdili a sletěli jsme dolů. Kutáleli jsme se a házeli kotrmelce až dolů. „Jsi v pohodě?" zeptal jsem se Honzy. „Jo jsem ok, jen trochu dotlučený." Chvíli jsme tam leželi a rozdýchávali pád. Byly jsme dotlučení a špinaví. Zvedl jsem se ze země a šel jsme podat ruku Honzovi, abych mu pomohl se postavit. „Dáme to ještě jednou?" smál se tomu Honza. Vyškrábali jsme se nahoru a šli jsme se podívat, jestli je čistý vzduch. Přes kamennou zeď jsme sledovali okolí a poslouchali, zda něco neuslyšíme. Bylo ticho, tak jsme se šli podívat po batohu. Honzův ležel před plotem, ale prázdný. Můj batoh ležel v křoví, ale bylo v něm všechno. „Budeme pokračovat?" zeptal se Honza. „Nepůjdeme přece s prázdnou domů."

Rozhodli jsme se jít prozkoumat místní lékárnu a pak vedlejší obchod. Tentokrát jsme šli v zahradách. Přelézali jsme ploty a občas jsme zabili nějakého chodce. Přišli jsme zezadu k lékárně, ale nikde nebyly žádné dveře, jen okno s mřížemi. „Jdeme se podívat dopředu," řekl Honza a vydal se napřed, když v tom se ozvalo rozbití skla. Stáli jsme u zdi jako sochy. Poslouchali jsme hlasy. „Musím se jít vychcat!" řekl jeden z hlasů a slyšeli jsme kroky, jak se blíží k nám. Vytáhl jsem nůž a Honza na mě zíral, co dělám. Napřáhl jsem ruku, když v tom se ozvalo: „Tam někdo je, rychle do auta!" Ozvalo se bouchání dveří a pískání gum od aut. Oddychli jsme si. Schoval jsem nůž. „Ty vole, my máme štěstí," řekl Honza. Mrkli jsme za roh, jestli už je čistý vzduch. „Ty bys ho opravdu zabil?" zeptal se Honza, když jsme prohledali lékárnu. Chvíli jsem se zamyslel. „Ani nevím, co jsem chtěl udělat, ale byla to jediná šance. Našel jsi něco?" „Jen zubní pasty, náplasti a nějaké prášky, které nevím, k čemu jsou," odpověděl Honza a podal mi je. Podíval jsem se na ně a hodil je do batohu. „Nevím, doma si to přečteme, třeba se budou hodit." Potom jsme rychle skočili do vedlejšího obchodu. „Našel jsem žvýkačky," zaradoval se Honza a strčil si je do kapsy. Ale nic dalšího jsme nenašli. Vykoukli jsme ven. „Co teď?" zeptal se Honza. „Vidíš tu restauraci naproti?" Honza pokývl hlavou, že vidí. „Tak tam teď půjdeme."

Vyrazili jsme z obchodu do restaurace. Nebylo to daleko, jen jsme museli přeběhnout most. Zkusili jsme boční dveře, které byly zamčené. Společně jsme je vyrazili a vešli dovnitř. Před námi byly schody, které vedly do patra. V patře byla restaurace a bowling. Vydali jsme se rovnou do kuchyně. V kuchyni byl smrad, že byl jeden padl. Začali jsme ji prohledávat. Našli jsme pytlíky s rýží, různé plechovky s ovocem, pár konzerv s masem a fazolemi a těstoviny jako nudle, špagety. „Ou, podívej se, co jsem našel," zaradoval se Honza. Podíval jsem se a držel v ruce čtyři plechovky piva. „Dáme si hned? Dneska to je jak další Vánoce," zeptal se natěšeně Honza. „Spíše na cestu zpátky," odpověděl jsem a prohledával jsem kuchyň dále. Vše jsme naházeli do batohu. „Vůbec to není těžký," zvedl jsem batoh, abych vyzkoušel jeho váhu. Venku se ozval zvuk aut. Po cestě jeli zase jeli ti barbaři. „My se jich dneska nezbavíme," řekl jsem a vykukoval jsem na jedno oko přes záclonu. Honza se šel taky podívat. „Asi někoho chytli," řekl Honza a já se podíval na auta. Na korbě jednoho z aut byli spoutaní tři lidé. Vypadalo to, že žena a muž byli pár, protože měla položenou hlavu na jeho rameni. A ta třetí vypadala jako nějaká mladá dívka. „Možná jejich dcera," řekl jsem si pro sebe. „Kde myslíš, že táboří?" zeptal se Honza. „Nevím, ale neviděl jsem žádné zásoby, takže možná někde poblíž." Honza mi pomohl hodit batoh na záda. Spíše pytel. Byl to starý vojenský pytel, který unesl snad padesát kilo a popruhy řezali do ramen, že jsem si musel sundat mikinu a podložit si je. „Nebude ti zima?" zeptal se Honza. „Mám ještě blůzu, tak snad nebude."

Vyšli jsme ven a vydali se stejnou cestou zpět na posádku. Za mostem jsme potkali mrtváka. Musel se o něj postarat Honza, protože já byl rád, že vůbec jdu. Dostali jsme se na posádku. „Dáme odpočinek a teď ho vezmu já," navrhl Honza. Shodil jsem batoh na zem. „To je úleva." Vytáhl jsem vodu a chtěl jsme se napít, když v tom se ozval zvuk motoru. „To snad ne!" Zavřel jsem láhev a schovali jsme se do lesíka. „My se jich opravdu asi nezbavíme," pošeptal Honza a kolem nás projela ta samá auta, co jsme už několikrát potkali. „Mám na výběr tři možnosti a to, buď se odsud dostaneme a už se nevrátíme, nebo nechám tady batoh a půjdeme se podívat na jejich tábor anebo se vrátíme domů a přijdeme se na ně podívat jiný den." „Já bych šel domů a pak se vrátil," řekl Honza. Já s tím souhlasil, protože za chvíli by byla tma a už se mi nic nechtělo. Pomohl jsem Honzovi s batohem a vyrazili jsme domů. Cestou jsme řešili plán a to, kdo asi jsou ti lidé a kolik jich asi je.

Konečně jsme dorazili domů. Katka nás vítala a ptala se, jaká byla cesta. „Už nikdy nikam nejdu pěšky," řekl Honza unaveně a položil batoh. Katka ho otevřela, aby vybalila věci, které jsme našli. „Proč jste tak špinaví?" zeptala se. „To je dlouhý příběh, jak se vysvlíkneme a umyjeme, tak ti to řekneme, jaká to dneska byla sranda," odpověděl jsem a šel jsem se převléct. Honza šáhl do kapsy. „Málem bych zapomněl. Není to čokoláda, ale aspoň něco. Vytáhl žvýkačky z kapsy a podal je Katce. Vzala je do ruky a široce se na něho usmála a poděkovala, že si na ni vzpomněl. Potom jsme si sedli ke stolu a probírali prášky a zjišťovali, k čemu slouží.