Apokalypsa: Nový život

Část 12

Je ráno 4. prosince. „Vstal jsem z postele. „Ty jo, za dvacet dní je štědrý den. To je hrozný," řekl jsem si. Venku bylo překvapivě hezky, na to že byl prosinec. Šel jsem ven a sedl jsem si na židli a užíval si slunce. Za chvíli za mnou přišla Katka. „Proč sedíš venku?" „Dneska je krásně, tak si to musím užívat a doufám, že nenapadne sníh, jinak tady zapadneme. Honza ještě spí?" „Jo, ještě spí, jak kdybys ho neznal, že si rád pospí." Usmál jsem se a uslyšel jsem divný zvuk. „Slyšela jsi to?" Katka zbystřila a zaposlouchala se. „Nic neslyším." „Jde to zezadu." Šel jsem se rychle podívat za dům. Doběhl jsem na roh domu a viděl jsem mrtváka, jak se lepí na plot. „Co se děje?" ptala se Katka, která zrovna doběhla. Ukázal jsem prstem k plotu. „Kde se tady vzal?" zeptala se zděšeně. „Asi zabloudil. Snad jich nezabloudí více." Chvíli jsem nad tím přemýšlel a pak mě napadlo, jestli to není tím, že ho přilákal bukot krávy. „Snad to byl dobrý nápad, ji přivést sem," řekl jsem si pro sebe. Vzal jsem sekeru, která byla zaseknutá ve špalku. Šel jsem k plotu. Plot byl vysoký, takže mu trčela jen hlava. Rozmáchl jsem se a zasekl jsem mu sekeru do hlavy, ale ta se zasekla a vyklouzla mi, jak se zombík skácel k zemi. „Sakra!" Přemýšlel jsem a pak jsem začal lézt na strom. „Co to děláš?" zeptala se ustaraně Katka. „Přeskočím plot, vezmu sekeru a půjdu zpět." Nechtělo se mi jít pro klíče od brány. Vylezl jsem na strom a seskočil dolů. Otočil jsem se na Katku a řekl jsem jí, že to bude dobrý. Naklonil jsem se k mrtvole a snažil jsme se vytáhnout sekeru. Šlápl jsem mu pravou nohou na hlavu a zatáhl jsem. „Pozor!" zakřičela Katka. Otočil jsem se a z křoví vylezl hnusák, který mě chytil za blůzu. Vytrhl jsem se, ale zakopl jsem a spadl jsem a skutálel jsem se dolů ze svahu do křoví. Zombík pokračoval mým směrem. „Tady jsem ty parchante!" křičela na něho Katka a mlátila do plotu, aby ho odlákala, ale mrtvák se na okraji svahu skutálel za mnou dolů. Katka tam nešťastně stála a nevěděla, co dělat. Běžela rychle pro Honzu.

Když ho vzbudila, rychle mu řekla, co se stalo. Honza vyběhl ven jen v trenýrkách a v tričku. V jedné ruce držel nůž a v druhé klíče. Doběhl k bráně a rychle ji odemknul. Díval se dolů, ale nikoho neviděl. Něco zapraskalo dole v křoví. Honza zpozornil a sledoval místo. Křoví se hýbalo a praskalo. Honza byl připraven zasáhnout cokoliv, co vyleze. Byl jsem to já, kdo vylezl z křoví. Byl jsme celý od krve. Honza se na mě díval a svíral nůž. „Pajka! Řekni něco!" Pokračoval jsem k němu. „Ty vole Pajka, nedělej si prdel a řekni, že jsi to ty!" Šel jsem stále k němu. „To ne! Tohle nemůže být pravda!" říkal nešťastným hlasem Honza a podíval se na Katku, která stála u plotu a brečela. Honza se napřáhl k útoku, když v tom jsem zvedl ruku. „Hej! To jsem já!" zastavil jsem a Honza si oddychl. „Jsem se lekl, že je z tebe mrtvák." „Co si říkal?!" zakřičel jsem na něho. Honza se na mě podíval a zopakoval mi to. „Nějak špatně slyším!" Mezitím přiběhla Katka a s Honzou mi pomohla se dostat domů.

Sundal jsem si oblečení od krve a Katka mě ošetřila. „Už mě slyšíš lépe?!" zeptal se Honza. „Už je to lepší, ale stále tě slyším tlumeně. To bude asi tím pádem." Když to přešlo, tak jsme si sedli ke stolu a řekl jsme jim, co se stalo. Jak jsem spadl dolů a po chvíli se za mnou skutálel mrtvák a jak mi chtěl ukousnout obličej a já ho ubil kamenem, proto bylo všude tolik krve. „Myslím si, že je přilákalo to bučení krávy," řekl jsem svoji teorii. „Takže se jí budeme muset zbavit?" zeptal se Honza. „Ještě nevím."

Je dva dny před Štědrým dnem. Venku začalo mrznout, ale naštěstí nenapadl žádný sníh. Jeden den jsme nastražili past na divokou zvěř, do které se chytila srna. Šel jsem za ostatními, abych jim řekl plán. „Když budou ty Vánoce, tak zabijeme tu srnu a uděláme si maso," navrhl jsem, ale Katka se netvářila moc nadšeně. „Chudáček! U toho já nebudu," podotkla. Honza se na mě podíval a zeptal se: „Kdo to bude stahovat z kůže a kuchat?" „No my dva přece," usmál jsem se a plácl jsem ho po zádech.

Šel jsem si pro pistoli a šel jsem za Honzou, který u ní stál s nožem v ruce. „Jdeme na to?" zeptal jsem se. Přistoupil jsem k srně a namířil na hlavu. Ozvala se rána a srna padla k zemi. Chvíli sebou škubala. Honza k ní přistoupil a bodl ji nožem do krku, aby vypumpoval krev. Potom jsme jí svázali nohy a vytáhli na silnější větev stromu. „Teď ji musíme stáhnout z kůže," řekl jsem a začal jsem ji ořezávat. Honza to dělal podle mě na druhé straně. Já jsem s tím už měl zkušenosti, ale u prasat, které jsme měli před apokalypsou. Když jsme byli v polovině, přišla Katka. „Chudáček." „Ale jíst to potom budeš, že?" zeptal se Honza. Katka se usmála. „Jistě, že budu." „No, ale nesu vám špatnou zprávu. Asi nám došla voda ve studni." Koukali jsme na ni nevěřícně. „To nám ještě scházelo," řekl jsem.

Šli jsme se podívat do studny. Zvedli jsme s Honzou poklop a opravdu. Bylo tam skoro na dně. „Co budeme dělat?" zeptala se Katka. „Buď počkáme, než doteče, anebo vím o jednom místě, kde bychom vodu mohli nabrat," odpověděl jsem a Honza se zeptal o jakém místu to mluvím. „Je to schovaná vesnice za Mikulovicemi. Teče tam lesní pramen, který lidé využívali. Prvně ale musíme dodělat tu srnu." Po dalších čtyřech hodinách jsme to konečně dokončili. Maso jsme vyskládali v dílně na stůl. „Dneska už to pro tu vodu nestihneme. Za chvíli bude tma," řekl jsem a šli jsme se umýt zbytkem vody, co nám zbyla.

Druhý den ráno zase mrzlo. Teploměr ukazoval nulu, takže to byla taková ta hnusná vlezlá zima. „Pořádně se obleč," řekl jsem Katce. Na Fiat jsme naházeli všechny prázdné pet lahve a dole v bytě jsme měli čtyři třiceti litrové kýble s víkem. Vzal jsem i malý kyblík na nabírání vody. „Nevadí, že zůstaneš sama doma?" zeptal jsem se Katky. „V pohodě. Já vám zatím přichystám něco dobrého, než dojedete a budu přikládat v krbu," usmála se Katka a šla se schovat domů. My jsme s Honzou vyjeli na cestu.

Po cestě se nic zajímavého nestalo. Jen jsme minuli pár chodců. A během chvilky jsme byli na místě. Zastavil jsme u cihlového domku, z kterého vedla trubka a z té trubky tekla voda. „Tady to je." Vystoupil jsem a vzal jsem pet láhev do ruky. Šlápl jsem do trávy a bota se mi potopila po kotníky. „Sakra!" začal jsem rychle přeskakovat, ale šlápl jsem zase do vody. Když to viděl Honza, tak si to obešel. „Že jsem si radši nevzal ty steelky, teď mám mokro v botách," zanadával jsem si a strčil jsem petku pod tekoucí vodu. Proud byl silný, takže byla napuštěna během chvíle. Podal jsem ji Honzovi a on mi podal prázdnou, dokud jsme nenaplnili všechny. Kýble jsme museli kýblíkovat, protože se nevlezly pod trubku. „Akorát včas," řekl Honza a hlavou naznačil, že se tam mám podívat. Podíval jsem se přes rameno a uviděl jsem, jak po spodní cestě jdou tři chodci. „Spíš mi mrznou nohy," řekl jsem a společně jsme vytáhli na korbu poslední kýbl. „Musíš jet pomalu, ať to někde nevyliješ," upozornil jsem Honzu a ukázal jsem mu, že musí jet nahoru, aby se otočil.

Vyjeli jsme mírný kopec. Zastavil nás dupot kopyt. Proti nám běžel kůň, který nás minul a zmizel pod kopcem. „Takový kůň by se hodil, až dojde nafta a benzín," řekl jsem a Honza dojel na křižovatku, kde se otočil. „Hele, tam se kouří z komína," ukázal jsem na dům, který stál na konci pole u lesa. „Chceš to prozkoumat?" zeptal se Honza. Ale já jsem mu řekl, že nechci, ať jede domů. Doma nám Katka pomohla vyložit pet láhve z auta. „Musíme s ní šetřit, takže používat na vaření nebo umývání rukou. Než se naplní studna, tak to musíme vydržet bez sprchy," dodal jsem a šel jsem si usušit boty a ponožky.