Japonské Legendy A Další

Clockwork (Creepypasta)

Malá holčička seděla u sebe v pokoji. Její rozdrbané hnědé vlasy měla učesané do dvou culíčků a její kaštanově hnědé oči zíraly na dveře. Pevně obejmula svou plyšovou žirafu a pozorně poslouchala řev svých rodičů.

"Nikdy jsem neměl mít děti!" ozval se hlasitý hluboký hlas. "Jen dělají bordel, stěžují si a čmárají po zdech."

Byl přerušen naštvaným řevem matky holčičky. "Jsou to děti, Davide! Neznají nic lepšího!"

"S tímhle jdi do prdele, Marybeth. Už nechci slyšet tvoje debilní výmluvy, už jich mám tak akorát dost!"

"A co chceš jako dělat?"

Holčička zaslechla kroky blížící se k jejímu pokoji a obejmula svou žirafu pevněji. Dveře se násilím rozletěly a za nimi stál její obrovský tlustý otec. V jedné své masité ruce držel obrovskou knihu.

"Přestaň, Davide!" zaječela její matka, ale otec její prosebné nářky ignoroval. Popadl malou holčičku za límec a ta se začala klepat strachem. Otec holčičky zlověstně pozvedl knihu.

"To máš za to tvoje posraný čmárání po mých zdech, ty malá náno!"

O několik let později je oné dívce jménem Natalie sedmnáct let. Jako obvykle byla u sebe v pokoji a koukala na televizi. Její táta si stále stěžoval na nějaký ekonomický nesmysl, který ji vůbec nezajímal, zatímco ona chroupala popcorn. Také zrovna kreslila obrázek. Byl trochu brutální, ale ráda kreslila krev, dodávala jí jakési zvláštní spokojení. Kromě toho pro ni multitasking nebyl žádný problém. Zvykla si na něj už jako malá, kdy už tehdy měla spoustu práce. Dokázala dělat všechno najednou. V malování nakonec našla svůj talent a vášeň. Byla to její cesta, jak uniknout z reality.

""Jsme tady." Podívala se na velkou školní ceduli, která oznamovala, že už je u 'Walker Villova institutu výtvarného umění'. Unaveně si povzdechla, vystoupila z auta a hodila si batoh na záda.

"Tak po škole," řekla a zavřela dveře auta. Vešla do školy a chvíli si povídala s několika kamarády, než šla ke své skříňce ve třetím patře, popadla své knížky a než skončila pětiminutová přestávka, byla ve třídě.

Její učitelka angličtiny otráveně položila ruku na její lavici. "Kde je váš úkol, slečno Ouellettová?" Natalie polkla

"Já, no - já ho zapomněla doma," učitelka zavrčela a stoupla si.

"Váš čas vypršel, slečno Ouellettová. Neštvěte mě." Natalie jako by se zamotala do svých vlastních myšlenek. Zdálo se jí, jako by se jí ta slova zaryla přímo do nitra. Ale ignorovala to a snažila se dál poslouchat výklad, než, jak jinak, usnula.

Později toho dne byla opět na cestě ke své skříňce, aby si vyzvedla věci na čtvrtou hodinu a najednou k ní přišel její přítel Chris.

"Hej… po škole si promluvíme, ano?" Natalie se na Chrise zamilovaně usmála, ale zároveň od konverzace nic nečekala. Vždycky byl tak sladký kluk. Během hodiny francouzštiny si dovolila nedávat pozor a místo toho si črtala to, co milovala nejvíce: krev, násilí, probodané lidi a nože. Ostatní jí říkali, že je to dost zvláštní, že zrovna ona kreslí takovéto věci, ale jí na tom nepřišlo nic zvláštního. Z nějakého divného důvodu jí to připadalo normální.

"Slečno Ouellettová!" Rychle přikryla svou malbu náhodným papírem a podívala se na svého učitele francouzštiny.

"Ano…" Ukázal jí rukou, aby papír odendala a pootočil hlavou.

"Ukaž mi svou práci." Pomalu odendala papír od obrázku, na kterém byl probodnutý člověk. Učitel si chvíli obrázek zamyšleně prohlížel. Nervózně se usmála. "Vygumuj to a začni dělat svou práci," řekl nakonec klidně. Potom odešel a ona s povzdechnutím obrázek vygumovala. "A slečno Ouellettová," vzhlédla k němu, "váš čas na práci už skoro vypršel. Takže doporučuju začít." Nad tou poznámkou zavrčela. Čas jako by byl celou dobu proti ní.