Stay with me. [Czech FF, w/Cameron Dallas & Scarlett Leithold]

19. kapitola

S A M A N T H A

Vrátila jsem se zpět do domu a pro jistotu jsem zamkla vchodové dveře. Po tom co se dnes stalo bych nerada měla v domě nějaké nezvané hosty. Pomalými kroky jsem se vydala do kuchyně, kde jsem si napustila sklenici studené vody, abych se trochu osvěžila. Opřela jsem se o kuchyňskou linku a se sklenicí v ruce se rozhlédla po domě. Pohledem jsem zavadila o fotky, které byly uloženy v rámečcích na malém konferenčním stolku v předsíni. Sklenici s vodou jsem položila na linku a své kroky jsem namířila k onomu stolku. Všechny fotografie jsem si letmo prohlédla a poté se nad jednou z nich zastavila. Byla na ni teta s mou mámou v den máminy promoce. Obě na fotografii vypadaly šťastně a v obličeji mé tety byla poznat i značná hrdost na její mladší sestru. Při vzpomínce na mou mámu se mi samovolně zvedly koutky úst do jemného úsměvu. Rámeček s fotkou jsem položila zpět na své místo a pomalu jsem se vydala po schodech nahoru. Už jsem našlapovala na první schod, když v tom jsem uslyšela ránu z terasy. Lekla jsem se, když jsem si uvědomila, že dveře vedoucí z obývacího pokoje na zahradu jsem nezamykala. Po chvíli přemýšlení jsem se rozhodla, že se tam radši půjdu podívat a dveře pro jistotu zamknu. Sotva jsem sáhla na kliku, ze zahrady se ozvala rána a bolestné zakňourání. Rychle jsem vyběhla francouzskými dveřmi na zahradu, abych zjistila, co se děje. Automatické osvětlení se rozsvítilo, jakmile zaznamenalo můj pohyb a já jsem tak měla možnost vidět osobu ležící na trávě. O kousek jsem se přiblížila, abych měla možnost poznat z bezpečné vzdálenosti člověka, jenž se kroutil na naší trávě. Když si daná osoba uvědomila, že stojím kousek dál, zpozornila. „Co tu chcete?!" zeptala jsem se nahlas. Osoba po chvíli ticha promluvila: „Sam, to jsem já, Cameron." Nevěděla jsem co na to odpovědět, ale úlevně jsem si vydechla, že mi nic strašného nehrozí a hned na to jsem se hlasitě začala smát. „Hahaha ohromně vtipný, určitě můžu já za to, že si neuklízíte zahradní hadici." Ironicky poznamenal a nazapomněl protočit jeho hnědýma očima. „Co tu vůbec děláš?" Zeptala jsem se po chvíli. Cameron se pomalu zvedl na nohy a rukami si oprášil hlínu ze svého oblečení. „Řekl jsem si, že se za tebou zastavím a zkontroluji jestli jsi v pořádku. Vždyť víš, " na chvilku se odmlčel a po pár vteřinách svou myšlenku dokončil: „po tom co se stalo Kate, mi nepřišlo správný tě tu nechávat samotnou." Jemně jsem kývla hlavou, kterou jsem poté mírně naklonila na pravou stranu. „A to si jako myslíš, že když půjdeš přes zahradu, jako nějaký zloděj, tak se budu cítit bezpečněji?" Přimhouřila jsem oči, abych dodala na dramatičnosti. Výraz v jeho tváři ztuhl a jeho nádherný úsměv nahradil ten nervózní. „Na to jsem nemyslel, promiň Sam. Opravdu se moc omlouvám." Na to jsem si jen unaveně povzdychla a mávla rukou na znamení, ať mě následuje do domu. Tentokrát jsem pro klid duše zamkla i dveře do zahrady, čemuž se Cameron jen hloupě uchechtl. Na to jsem reagovala prudkým otočením hlavy a jedním hraným nenávistným pohledem, který měl naznačovat, že jestli ihned neztichne, nedopadne dobře. Jakmile si Cameron všiml, že mě to vtipný vůbec nepřišlo, snažil se smích potlačit. Dlouho mu to nevydrželo, a tak propukl v hlasitý smích. Jeho nádherný smích se rozezněl po celém domě a jeho široká ramena se začala v důsledku toho nadzvedávat. S mírným úsměvem na tváři jsem si prohlížela každý detail jeho obličeje. Nejvíce mě však fascinovaly jeho rozházené hnědé vlasy, které mu každým pohybem, jenž způsoboval jeho smích, padaly více a více do obličeje. Na jednu stranu se mi ten pohned neskutečně zamlouval, ale fakt, že mu zakryly téměř celé oči, mě přinutil se podvědomě zamračit. Dříve než jsem si to stihla uvědomit, Cameron si toho všiml a jeho nádherný smích utichl. Tázavým pohledem ke mě udělal krok blíž a zeptal se: „stalo se něco, Sam?" Nad jeho starostlivostí jsem se jen mírně usmála, zakroutila hlavou na znamení, že se nic nestalo. Dále jsem, už podruhé za dnešní večer, pokynula rukou na náznak, aby mě následoval.

• • •
Teď se cítím opravdu špatně.. Je to pro mě ostuda, přes rok nevydat žádnou kapitolu. Ale ti co píšete to určitě znáte. Takovou tu krizi, kdy vás psaní nebaví a prostě potřebujete pauzu. Jo tak tu já jsem si teď víc než rok dopřávala.
A abych se přiznala, psaní mi chybělo. Přecejenom je to určitá věc, kretá mě naplňuje a můžu do toho dát své pocity.

Takže touhle částí opět pokračuju v psaní.♥️