Podepsán Anonym

Příběh jezera

Vítejte u této nesourodé změti myšlenek, kterou vytvořila má chorá mysl a nový notebook s mnohem rychlejším softwarem, kterému chci tímto poděkovat, že věrně uložil a zálohoval všechny mé spisovatelské experimenty. 

A děkuji i tobě, že jsi tuto knížku otevřel/a a rozhodla se jí věnovat chvíli svého času. Jedná se o sbírku mých povídek v průběhu posledních pár uplynulých let, které prošly mou osobní cenzurou a nyní z mého šuplíku vykoukly na denní světlo. 

Přeji příjemné čtení...

Všechno začalo obrovskou ránou. Pak přišla voda. Spousta vody. A s vodou i milióny malých obyvatel. Stalo jsem se jejich domovem, jejich celým vesmírem. Za tu nekonečnou řadu let žily v mých vodách miliardy nejrůznějších tvorů. Někteří přežili jen pár minut, jiní několik let. Přesto si pamatuji každého z nich. Od mikroskopického planktonu až po půl století starého jesetera vznešeně unášeného proudem. Všechny jsem je milovalo. Radovalo se z jejich radosti a truchlilo pro jejich ztrátu. Avšak jen jeden živočich mě uchvátil natolik, že si na ten okamžik, kdy poprvé vstoupil do mých vod, pamatuji jako by to bylo včera.

Bylo jsem tehdy ještě docela mladé v porovnání s dnešním věkem. Ten den pařilo slunce až jsem cítilo, jak ze mě stoupá pára. Pro spoustu mých obyvatel to však bylo hojné období. V ten čas každá z mých ryb měla dostatek potravy. Dokonce i obávání predátoři teď jen líně polehávali na dně a nevšímali si okolí. Zavládla ve mně všeobecná pohoda a já bylo spokojené.

Jenže pak se vše v mé existenci změnilo. Zaregistrovalo jsem na mém břehu nečekanou aktivitu. Nějaký tvor se přibližoval k mým vodám. Pomyslelo jsem si, že to ubohé stvoření zřejmě umírá horkem a žízní. Přálo jsem si mu pomoci. Ze začátku jsem se ho jen opatrně dotklo. Neznámý tvor měl hebkou a jemnou kůži tolik odlišnou od všeho, co jsem kdy poznalo. Když ho má vlnka pohladila, vydalo to stvoření zvláštní zvuk. Tak vysoký, a přitom tak jemný. Krásnější než šplouchání vln, krásnější než zvuk dopadajících dešťových kapek. Naplněný takovou nevinností a radostí. Stále vydávající ten okouzlující zvuk se tvor rozběhl mně v ústrety. Já ho radostně přivítalo a něžně objalo svými vodami. Byl větší než většina mých obyvatel, přesto mi něco napovídalo, že to je teprve mládě. Velmi zvláštní mládě. Na úzký trup se mu napojovaly čtyři končetiny, kterými bez přestání radostně pohazovalo. Pohybovalo se však jen po dvou spodních. Zvuk vycházel z otvoru v kulatém tělesu, taktéž připevněném ke trupu. Z horní a zadní části tohoto tělesa vyrůstalo velké množství tenkých vláken, které však dohromady tvořily hustší koberec než zelené řasy. Celé jeho tělo bylo pokryto tou jemnou kůži, která však poskytovala mláděti jen nedostatečnou ochranu. Stačil jeden ostrý kamínek a okolní voda se zbarvila do ruda. Mládě přestalo vydávat ten radostný zvuk a místo toho mu začaly po kulatém tělesu stékat kapky vody. Začalo naříkat. Chtělo jsem mu ulevit od bolesti. Jemně jsem jej uchopilo do náruče, aby se už nemuselo pohybovat po nebezpečném povrchu a odneslo do bezpečí, daleko od pevniny. Mládě však začalo naříkat ještě víc. Zuřivě kolem sebe máchalo končetinami. Bálo jsem se, aby si neublížilo. Často nade mnou létali draví lovci a odnášeli mé ryby. Strachovalo jsem se, že jeho naříkání lovce přivolá a ti jej odnesou pryč. Chtělo jsem udržet mládě v bezpečí za každou cenu. Opatrně jsem ho stáhlo pod hladinu. Do větší hloubky, mimo dosah lovců. Avšak mládě se zcela nepochopitelně pokoušelo dostat zpátky nahoru. Přičítalo jsem to jeho mládí a nezkušenosti a stáhlo ho raději ještě níž. Teď už bylo v bezpečí. Po nějaké době to začalo docházet i mláděti. Přestalo se bránit a nechalo se kolébat pomalými vlnkami. Nakonec se nadechlo mých životadárných vod a usnulo.

Že je něco špatně mi došlo až za nějaký čas. Mládě se už nenadechlo, nevydechlo, ani jinak nejevilo žádné známky života. Před tím jsem se se tvorem, který nedokáže přežít v mých vodách, nikdy nesetkalo. Proto jsem se zhrozilo svého činu a vyneslo mládě na hladinu. Bylo již však pozdě. Neprobralo se. Doneslo jsem jeho bezvládné tělíčko na břeh. V mých vodách zavládl smutek.

Po nějakém čase se objevili i další jeho druhu. Napřed oplakávali své mládě a já se bálo, že už se k mým břehům nikdy nepřiblíží. Ale oni se vrátili a vraceli se pořád dokola v čím dál tím větším počtu. Brázdili mé vody na podivných plavidlech a lovili mé ryby. Nevadilo mi to. Přeci jen je to koloběh života, a navíc jsem bylo těm tvorům dlužno. Dalo jsem jim všechno. A oni si to všechno brali. A bylo jich pořád více a více. Živočichů v mých vodách ubývalo. Každý z nich žil v neustálém strachu, že je ti neznámí chytí a oni už se nikdy nevrátí. I ti největší bojovníci se skrývali kdykoli spatřili stín na vodě. Těch stínů každým dnem přibývalo. Už dávno nebrali jen tolik, kolik potřebují ke svému životu. Brali mnohem víc. Denně kradli z mých hlubin stovky velikých sítí plných ryb. Kéž by se spokojili jen s mými nebohými rybami, ale oni mě navíc začaly využívat jako skládku nepotřebných věcí. Vyhazovali do mě staré věci, odpad a vypouštěli do mých vod jedovaté látky. Pomalu otravovali mé obyvatele i mé vody. Z kdysi průzračné hladiny, kdy jste mohli dohlédnou až na samé dno, byla zakalená, špinavá tekutina. Ale ani to jim nestačilo. Chtěli víc.

I přes znečistění a bezostyšné krádeže, jsem v době své největší slávy bylo jedním z největších na celém světě. Mí obyvatelé ve mě věřili. Chránilo jsem je. V mých hlubokých vodách se stále nacházelo dostatek úkrytů. Pořád jsem bylo silné, odvěké a nepoddajné. Jenže ti dvounozí tvorové jednoho dne dospěli k závěru, že jsou pány světa. A chtěli, aby se svět řídil jejich příkazy.

Začali tím, že ode mě odvedli mé dva přítoky. To, co následovalo bylo nevyhnutelné. Pomalý a útrpný proces. Díky znečištění se moje vody staly téměř jedovatými. Má salinita se rapidně zvýšila v důsledku vypařování a nedostatku čerstvé vody. To znamenalo konec pro mnoho mých obyvatel. Jelci, kapři, jeseteři a mnoho dalších úplně vymizeli z mých vod. Jen za pár let jsem se vyschlo na méně než třetinu své dřívější rozlohy a rozpadlo se na dvě části. Kolem mých dřív nádherných, pokojných břehů vznikla solná poušť. Její solný prach ničí okolní krajinu. Z mé někdejší slávy zbyla jen malá vodní plocha na severu, která zoufale bojuje o přežití. Zbytek je jen nehostinná, jedovatá poušť pohlcující vše živé.

Dnes už neloví mé ryby. Místo toho celí přikrčení vzdorují slanému větru, prochází tam, kde se kdysi proháněla hejna malých rybek. Ti, co kdysi brázdili mé vody a hodovali na mých rybách teď hladoví, prolézají vraky svých plavidel. Možná, že někteří z nich litují. Litují, že zničili to, co tu bylo dávno před nimi a co tu mělo být i dávno po nich.

Ptám se vás, vy, jenž jste mne zničili, zahubili mé obyvatele, vymazali mé vody z povrchu zemského, proč? Cožpak nevidíte, že jen ničíte sami sebe?