Roommate. ||yoonseok||

☁1☁

„Děkuji za využití našich služeb" falešně se usmál pracovník stěhovací služby a předal Yoongimu jeho poslední krabici. Yoongi musel ještě podepsat pár papírů než se napravil za Taehyungem, který stál u zbytku jeho krabic různých velikostí.

„Doufám že to má výtah,", ukázal Tae svým prstem na vysoký panelák, „nechci tahat všechny tyhle tvoje krabice nahoru".
„Nemá" odsekl Yoongi a šel rovnou po schodech na čtvrté patro, kde se nacházel jeho nový domov. Taehyung falešně vzlyknul, ale šel přímo za ním s horou menších krabic v náruči.

Stěhovat se, na prvním místě, Yoongimu moc nechtělo, ale musel. Jeho minulý ''spolubydlící'', Seokjin, byl jeho dobrý přítel, se kterým se znal od střední. Bydleli spolu už několik dobrých let. Rodiče ho totiž vyhnali z jejich domova v Daegu, tak jak nechtěl pokračovat v jejich rodinném byznysu a chtěl dělat hudbu, což je nehorázně rozzuřovalo. Tak, jak Yoongi v tý době neměl kam jít, Seokjin se ihned nabídnul, že může bydlet u něj, že má jeden volný pokoj. Yoongi byl tehdy šťasten.

Problém byl, že Seokjin si s časem našel přítele, Namjoona a rušit jejich milostný život svou přítomností mu jeho duše nedovolovala. Yoongi byl rád za Seokjina ale zastávat, jak se dva tvoji dobří kamarádi líbaj na gauči nebyl moc příjemný pohled. Proto se rozhodl, že už bude muset opustit toto místo.

☁
„Yoongi-ah, víš že to dělat nemusíš" řekl Seokjin, když pomáhal balit Yoongiho poslední věci. „Vždyť nemáš ani kam jít"

„Hyung, neboj se o mě, nejsem přece žádné malé děcko, taky víš že já takhle nemůžu, vadit takhle vašemu vztahu...tak či tak už bylo načase"
„Yoongi..."

„Neboj, budu ti volat aspoň jednou týdně, taky děláš jako bych se stěhoval na jinou planetu, kde se nikdy neuvidíme" usmál se Yoongi „Našel jsem si docela dobrej byt, i za nízkou cenu, je odsuď asi tak 15 minut busem" Přes všechny utěšující slova, co se mu Yoongi pokoušel říct měl Seokjin stále smutný výraz.

„Budeš mi chybět" promluvil tiše Seokjin po chvilce ticha.

„Ty mi taky..." objal Yoongi Seokjina, možná mu i upadla jedna slzička.
☁

Vytáhl ho z myšlenek Taehyung, který náhle narazil do jeho zad. „Yoongi-hyung!" vykřikl, když málem upustil krabice. Yoongi si ani nevšiml že už dorazili na čtvrté patro a že už asi minutu tupě čuměl do dveří jeho nového bytu. Po cestě si nějak všiml, že na každým patře byly jenom dva byty, což bylo podezřele divný. Nevěnoval tomu ale žádnou svou myšlenku a okřikl Taehyunga, „Tae, dones ten zbytek nahoru!"

„Hyuung! Ale no ták!" zakňučel Taehyung, než už běžel dolů. Yoongi si občas přál, aby měl tolik energie jako Taehyung.

Vyndal jednou rukou ze zadní kapsy na jeho džínech klíč. Hluboce se nadechnul. Musí jenom otevřít tyhle dveře, nemůže to být tak těžké, že?

Po chvilce se po prázdné šedé chodbě se ozval zvuk otevírajících se dveří. Se špatným pocitem vešel do jeho nového domova.

Byl to jednoduchý byt, který měl spojený obývací pokoj s kuchyní, která byla po jeho pravici. Po jeho levé straně byly dvoje dveří, jedny do koupelny a jedny do ložnice. Bylo tu trochu temněji, tak jak všechny okna byly zakryté tlustými bílými závěsy. Poloprázdný s základním vybavením, to co Yoongimu vyhovovalo k jeho životu.

Odložil krabici na zem a chystal se jít pomoct Taehyungovi, než ale stihl vyjít ven, uviděl mladšího na prahu, jak se opírá o vlastní kolena a těžce oddychuje. Věnoval Yoongimu jeho zářivý úsměv, když se začal zvedat.

„Splněno, kapitáne, všechny krabice zde!" zasmál se Tae. „Je divný, že nemáš tolik krabic, vypadalo to, že jich tam bylo víc.", zamyslel se, „Co když někdo, když jsme šli poprvé nahoru, nějakou ukradl?!"

„Neblbni, jsou tu všechny, nikdy jsem neměl moc věcí. A taky, děkuji" poděkoval Yoongi a trošku se usmál. „Pojď už dovnitř, ne?"

„Dobře!" vykřikl Taehyung. Ihned vběhl dovnitř a skočil na pohovku, která tu zůstala po minulém majiteli. Do vzduchu se vznesl oblak prachů. „Hyung, měl bys sis tu co nejrychleji uklidit" vydal mezi kašláním Tae „A taky vyvětrat"

„Dobře, dobře, ale úklid ještě chvilku počká" zasmál se Yoongi a šel otevřít okna. Když odtahoval závěsy, do vzduchy se vznesly další obláčky prachu. „Moc světla na mě" postěžoval si tiše Yoongi. Po otevření všech oken si šel sednout k Taemu.

„Vypadá to tu jako, kdyby tu nikdo nežil sto let" vydal ze sebe Tae.
„Možná že taky ano, proč si myslíš že to bylo tak levný?" odpověděl Yoongi s úšklebkem.

„Ugh, strašidelný, myslíš že tu můžou být duchové?"

Yoongi se na chvilku zarazil, než lehce bouchl svým loktem Taehyunga do boku.

„Au! Hyung! Za co?" zakňučel.

„Neblbni, duchové přece neexistují"

Po tomhle rozhovoru seděli pár minut v příjemném tichu, než ho prolomil Taehyungův hlas. „Co Seokjin- hyung?"
„Hmm," odvrátil zrak Yoongi. „Dneska je v práci, proto nemohl přijet, taky důvod proč mi pomáháš zrovna ty"

„To bolelo" vypískl Tae, než Yoongi mohl dál pokračovat. „Zítra když budu vybalovat, mu zavolám, že jsem v pohodě"
„Myslím, že tě seřve, že jsi mu nezavolal už dneska" zasmál se Taehyung.

Z jeho kapsy se náhle ozvalo upozornění o tom, že mu přišla zpráva. Yoongi v tichu sledoval, jak Tae se snažil vylovit svůj mobil ze vší pravděpodobnosti bezedné kapsy. „Hyung, budu muset jít, Jimin na mě už čeká"

„Dobře" řekl Yoongi, když se zvedal z pohovky, zároveň sklepal ze svých džín neviditelnou špínu. Doprovodil Taehyunga ke dveřím.

„Uvidíme se zas někdy" zasmál se Tae, potom co mu zamával svou rukou.

„Jo, jo, uvidíme, jdi už nebo tě Jimin zabije" zamával mu nazpět Yoongi.

Taehyung se zazubil a už běžel dolů po schodech. Yoongi se vzdechnutím za ním zavřel dveře.
Stále mu vrtalo hlavou co řekl Taehyung.

„Myslíš, že tu můžou být duchové?"

Yoongi nevěřil na duchy odkdy mu bylo šest, tak proč když to řekl Taehyung mu proběhl mráz po zádech? Dal si facku přes tvář, aby se probral. Opřel se zády o dveře, špatný pocit, který měl předtím se vrátil.
„Pane bože, Yoongi je ti 24. Jsi dospělý muž, prober se. Duchové přece neexistují, že?„
-
Děkuji za přečtení první kapitoly/ prologu Roommate. (^♡^)~
Kapitoly budou vycházet docela (velice) pomalu ale budu se snažit aby byly co nejdříve. Taky budou docela dlouhý? Uvidíme ^^