Aira: Legenda sedmisféří

5.

Probudila jsem se ve světlé jednoduché místnosti, s jednou velkou skříní, zrcadlem, postelí na které ležím, tmavými poškrábanými dveřmi a nočním stolkem, na kterém leží můj sešit! Skoro jako kdyby někdo jen zpřeházel můj pokoj u svaté Magdalény. Že by se mi to jen zdálo? Ohlídnu se z okna a zjistím, že žádné okno tam není. Na dveřích je taky něco zvláštního. Po chvíli zírání a mžourání mi to docvakne. Lehce pulzují jakoby červeným světlem. To určitě nejsem u svaté Magdalény. Zvednu se z postele a dojdu k zrcadlu zkontrolovat jak vypadám. Očekávala jsem tu obludu, kterou vídám každé ráno, ale nebyla tam. I když jsem doteď spala, oblečení na mě vypadalo jako čerstvě vyžehlené, což nebylo nejspíš ani když jsem ho dostala, vlasy byly učesané a... Je to možný? Já jsem namalovaná?! To jsem nebyla od mých 13 narozenin, kdy si ze mě spolužačky udělaly srandu. Namalovaly mě hezky, to jo. Ale už mi neřekly, že do toho přidaly vosí feromony. Týden jsem strávila na ošetřovně a vypadala jsem jako rajče. Od té doby už jsem se nikdy nemalovala. Počkat narozeniny... Já mám narozeniny. Ale to tady nikdo stejně neví, vždyť mě tu ani neznaj. Co to říkali ty dva včera? Že mi všechno vysvětlí ráno. Otevřu dveře a vyhlédnu do jedné z těch jednotvárných uliček a přímo proti mému pokoji stojí další dveře. Bílé s šedivými, morými, zelenými a žlutými rýhami. Zdá se mi to? Ne nezdá. Ty rýhy se hýbají! A lezou jako housenky po celých dveřích. Lehce zaklepu. Otevře mi ten maličkej klučina.
"Ahoj... Eeh Pete?"
"Já jsem Steve, brách je tamhle." opraví mě a ukáže na další otevřené dveře v jeho pokoji. Vejdu, ale nejradši bych se propadla do země až do... Co je vlastně na druhou stranu od Švýcarska? To je jedno. Vejdu do druhé místnosti a Steve mě následuje. Je to místnost velikostně srovnatelná s tou mojí, ale výrazně barevnější. Po stěnách jsou vylepené plakáty nejrůznějších kapel, o kterých jsem v životě neslyšela, kromě skříně tu je ještě polička s komiksy, postel s rozvaleným Petem a jukebox?!
"Ahoj, jak ses vyspala?" zeptá se mě Pete s úsměvem, složí rozložený komiks a hodí ho směrem k poličce, do které se až nepřirozeně přesně trefí a zajede.
"Ale jo šlo to... Včera jsi, teda jste říkali, že se můžu zeptat, když budu něco chtít vědět."
"Jasně jen se ptej."
"No..." napadá mě 1000 věcí, které by mě zajímaly, ale ani jedna požitelná otázka. "Jakto, že máte jiný dveře než já?" vyleze ze mě nakonec. Já vim jsem kráva.
"Myslíš tamty?" ukáže na vlnící se kus dřeva "jsou z Trrkaského dřeva, poznají z jaké sféry majitel dveří pochází."
"Sféry? Jako atmosféry a takhle?" Já vím jsem fakt tupá. Musí si myslet, že jsem úplně vypatlaná.
"Ne to ne" opraví mě s milým úsměvem "svět tak jak ho znáš je jen jedna ze 7 sfér sedmisféří, které propojuje všechny myslící bytosti."
"Jakto myslíš všechny myslící bytosti. To jako lidi, ufony a takhle?" hloupější už před ním vypadat nemůžu.
"To úplně ne, máš pravdu lidi obývají zemi, a někteří aniž by to věděli, žijí napůl v sousedních středních sférách. Třeba Angel je, nebo spíš byl, anděl a žil v Nebi."
"Nebe, Země, to je pak ještě peklo a takhle?" snažím se být vtipná, abych zakryla jak trapně se cítím.
"Jo přesně tak, a s ním ještě Ferryum, kde žijou Farrové, Nauton, kde žijou Lebdané, Trraka, kde žijou Teři a Arkádie, kde žijí Fluřani."
"Eeh... Jasně, ale když jsem ze Země jakto, že..." chci se zeptat, ale přeruší mě zvuk podobný požární siréně.
"Dost kecáni jdeme snídat!" chytne mě za ruku Steve a táhne mě pryč z pokoje.