Aira: Legenda sedmisféří

1.

Dobře asi bych to měla vzít od začátku, jmenuju se Aira, je mi 16 a donedávna jsem žila kolovala z děcáku do děcáku. Tátu jsem nikdy nepoznala, ale máma říkala, že odejít musel, i když nechtěl. Když mi bylo 11 tak se něco změnilo, máma byla strašně nervózní, pořád pobíhala po domě a něco narovnávala, uspořádavala. Když jsem se zeptala co se děje, dostalo se mi překvapivé odpovědi "Dneska přijde táta".
Nic takového se, ale nestalo. Zazvonil zvonek. Máma se rozběhla otevřít a pak celý dům chytnul plamenem. Nebylo to jako normální požár, který se šíří po dobmě a můžete před ním utéct. Hořelo všude. Máma tehdy uhořela. Já jsem, ale prošla plameny, jako kdyby tam žádné nebyly. Co mohlo hořet hořelo, co nemohlo, to se rozpouštělo, jen mě se plameny ani nedotkly. Policie tvrdí, že šlo o nehodu elektrotechniky, ale já věděla, že tak to není. Nevěděla jsem kdo, co, nebo proč, ale ten dům někdo zapálil úmyslně. Od té doby se kolem mě začaly dít nejrůznější nehody s ohněm. Sirky se samovolně zapovaly, technika zkratovala, vybuchovaly plynové bomby. Začalo se o mě tvrdit, že jsem prokletá. Nebo dokonce čarodějnice. To proto, že mě se oheň nikdy ani nedotkl. Stejně jako v tom domě. Neměla jsem kamarády. Školy i děcáky se mě zbavovaly kdy mohly. To všechno bylo zlý, ale nejhorší byli psychologové, psychoterapeuti, psychiatři a další psychoněco. Každej tejden se u mě objevil nový a snažil se mi vysvětlit, že za to nemůžu, že problém je jen v mojí hlavě. Měl pravdu, já za to nemohla, ale hlavu jsem měla víc než v pořádku.
Pak se ale začaly blížit mé 16 narozeniny. Den kdy mi předají dort, trapný dárek a vykopnou mě na ulici. V 16 už se o vás starat nemusí, základku máte za sebou, starejte se o sebe sami. Jenže tehdy se to změnilo.