~1~

5.1K 138 0
                                    

Alexys

Než jsme se srovnali z časového posunu, trvalo nám to. Přesně tři dny... Vcelku za to mohl i malý; spánek byl pro něj vším, budil se jen na jídlo a my neměli potřebu někam vyrážet.
Donáškovou službu z nedalekého obchodního domu, nechal Zayn přinést pár tašek potravin a naší jedinou, větší činností, bylo právě tašky vybalit.
Váleli jsme se v posteli, sledovali naše spící maličké a já si vychutnávala Zaynova objetí, polibky, doteky... A, taky jsme skoro pořád spali. Hlavně on... Potřeboval to.
Za těch pár hodin s ním, jsem si mohla důkladně prohlédnout všechny změny, co se mu staly.

Popelavě šedé, propadlé tváře, které díky vousům budily ještě horší dojem. Oči bez života, byť už slabě zářily. Vrásky stresu kolem očí... Ta tam byly ty od úsměvu. Neznat ho, přidala bych mu několik let.
Nemluvě o tom, jak strašně pohubl. Byl víc kostra, než chlap, jako předtím.

Spal a já si navykla se na něj dívat. Pozorovat je, vinit samu sebe za změny, co se s ním staly, byť jsme za to mohli oba a hlavně on... I když... Nebýt mé hrdosti, bylo by to jiné.

S pobavením jsem se otáčela na otevřený notebook, s weby s věcmi pro miminka. Zatím měl Zaynie vše, vydržíme ještě pár dní, ale pak stejně budeme muset mezi lidi.
Iritovalo mě pouhé pomyšlení, na scénu na letišti. Na ty uječené holky, na jejich slova, na snahu, se nás dotknout.
Zayn držel sedačku, uklidňoval mě, že na malého nikdo nesáhne, ale přesto, když jsme se prodírali z letiště ven k připraveným autům, trpěla jsem panickou úzkostí.
Ochromovalo mě pomyšlení, že by někdo byl rychlejší a silnější než Zayn, vzal by naše dítě a mohl mu ublížit... Alespoň tak na mě ty dívky působily.
Nemuseli mě ani předtím, tedy, samozřejmě jak kdo, ale...

Třetí den, třetí ráno... Zayn stále spal, měl u sebe malého, kolem kterého měl ochranitelsky paži. Vymotala jsem se z peřin a prošla nás byt. Vypadalo to tu stále děsně... Měla bych se dokopat k úklidu.
Jedinou, obyvatelnou částí byla obývací část, kde si Zayn maloval, jak kde co bude stát. Jeho představy se mi líbily a jediným důvodem proč se těšit na veřejnost, byly nákupy pro malého.

S kávou, kterou jsem ve výsledku vyexovala jako ledovou, jsem se pustila do poklízení kuchyně. Potraviny co Zayn nakoupil vzaly za své a do seznamu, do kterého bych mohla Zaynieho několikrát zabalit, jsem neustále připisovala nové věci.
Nic tu nebylo... Jen pár misek v mrazáku s popisky od jeho mámy, co kde je. Musím ji poděkovat, až se uvidíme...
Kuchyně byla poklizená, všechno nádobí zmizelo, vrátilo se na původní místa a já se přesunula do koupelny v chodbě.
Koš přetékal prádlem, Zayn kašlal úplně na vše. S frustrovaným zavrčením jsem hledala prací prášek, marně...
I přes nevoli a strach, jsem seběhla do vedlejší ulice. Alespoň pár nezbytností pro úklid musím nakoupit, co tu bylo, jsem stejně vyplácala na kuchyni a rovnou to vzala přes potraviny...
Maskovaná kapucí a brýlemi, jsem s úsměvem odpovídala na přání dobrého dne a jakmile za mnou zaklaply dveře bytu, oddechla jsem si.

Tiché kňourání z ložnice mě nutí zpozornět. Zayn má stále půlnoc, malý usíná po krmení, jako když ho do vody hodí.
Roztáhl ze spánku tvářičku v úsměvu, spokojeně vydechl a já si nemohla odpustit, ty dva spáče nevyfotit.

S naštvaným výrazem, plním třetí pračku. Sušák praská ve švech, plno věcí je rozvěšených po ramínkách a já vzpomínám, kde jsou kolíčky.
Vydupala jsem si kdysi předtím sušák i na terase, byl připevněný ke zdi, Zayn za mé vizuální asistence s ním byl rychle hotov a teď mi na rty vyskakoval úsměv ze vzpomínky na ono dopoledne.

FaithfulnessWhere stories live. Discover now