Camp of your life [CZ] |ZRUŠENO|

°3°

Ráno. Má noční můra. Dnes je ten den, kterého jsem se od včerejška obávala. Vůbec tam nechci, ale zároveň jsem ráda, že budu pryč od té krávy a úchyla. Budík jsem si ani nastavovala, stejně vždy stávám brzo. Podívám se na mobil na čas. Super, je 8 hodin a ani nevím, v kolik tam mám být. Najednou se rozrazily dveře a v nich stojí matka.
,,V 10:30 máš být u autobusu, cesta bude trvat asi hodinu. Jo a poveze tě Daveíček." Poví opět až moc přeslazeně.
,,Super, už se tak moc těším." Pronesu ironicky. Takže cesta bude trvat hodinu... no... vzhledem k tomu, jak divné a pitomé tu máme semafory, bude cesta trvat spíš hodinu a dvacet minut. No, upřímně se docela bojim, ale je to takový ten strach, že máš chuť všem nakopat zadek a tak se toho strachu, který je docela malý zbavit. Inu... moc velký hlad nemám, tak otevřu moji tajnou zásobu čokolád, tyčinek a... čokolád. Vezmu si tyčinku a s chutí se do ní zakousnu. Při mé úžasné snídani přemýšlím, co si vezmu na sebe. Rozhodnu se pro černou sukni s ostnatým páskem a tričko na ramínkách. Dojím tyčinku, obal od ní vyhodím do koše. Obleču si to, co jsem si vybrala, rozčešu si vlasy a jde se na vybírání kontaktních čoček. Rozhodla jsem se pro jedny, které si chci vzít na tábor. Černé s bílými panenkami. Nasadím si je a zkontroluji svůj outfit. Vypadám jako někdo, kdo má rozdrcené srdce. Teda tak se vidím já. Ostatní mě vidí spíš jako podivínku, feťačku... i když nekouřím a nepiju alkohol. Nezajímají se o to proč jsem taková. Prostě mě tak vidí. Ano, teď se sice chovám tak jak se chovám, jako ta, která rozbije hubu každému, kdo se na ni znechuceně podívá, ale já taková nebyla. No... to je jedno. Podívám se na hodiny. Super je 8:45. Nějak rychle to uběhlo.
,,Amnesio! Dones kufr, jde se nakládat do auta!" Zařve na mě matka. S povzdechem se zvednu z postele, popadnu kufr a naposledy se podívám po svém pokoji. Zavřu dveře a zamknu je... Proč? Nechci aby mi matka či ten šmejd lozili do pokoje a dělali tu Bůh ví co! Klíč schovám na mé tajné místo a to na střechu. Hbitě jsem vylezla schody nahoru a dala klíč do skulinky. Zakryla jsem ho kamenem. Rozhlédnu se. Je to tu docela hezké. Se smutným a hraným naštvaným výrazem sejdu první schody. Popadnu kufr i s batohem a sejdu druhé schody. Tam už oba čekají. Dave se slizce usměje a vezme můj kufr, políbí tu svini a s ,,Ahoj" vychází ven z domu. Matka se na mě podívá s arogantním úsměvem a pronese.
,,Vypadni už konečně! A nejlíp tam třeba chcípni!"
,,Takovou radost ti neudělám, ty svině!" Odpovím jí. Ona si odfrkne.
,,Nejradši bych ti vlepila facku, ale protože jsem hodná..." Nedá mi to a musím se smát.
,,Ty a hodná, jo? Facku mi nedáš, protože se mě bojíš." Radši na to nic neřekne, jenom se na mě zamračí. Vyjdu ven. Dave je opřený o auto. Chci si jít sednout do zadu, ale Dave mě zastaví.
,,Do předu kočendo." Řekne slizce. Chce se mi z něj zvracet. Protočím oči a sedám si vedle něj, na přední místo. Připoutám se, zavřu dveře a jede se. Po chvíli tiché cesty mi začne sahat na stehno. Okamžitě ho přes ruku plácnu. Za chvíli mi sahá opět na stehno, ale tentokrát ještě výš. Ruku mu chytnu a silně zmáčknu. Vypískne jako pískací hračka.

Konečně jsme tady. Pořád něco zkoušel! Okamžitě vystřelím z auta, jako raketa. Vytáhnu své věci a beze slova se jdu nahlásit. Stoupnu si do řady. Za chvíli jsem úplně ve předu.
,,Jméno?" Zeptá se blonďák, který to má na starosti.
,,Amnesia." Podívá se na mě pochybovačným pohledem.
,,Potřebuji vědět tvé jméno a příjmení, takže buď tak laskavá, řekni mi to a nezdržuj řadu."
,,Jméno jsem řekla a příjmení nemám! Zkus se napřed podívat, než budeš žvanit kraviny." Podívá se do seznamu a odškrtne si mé jméno. Já s úšklebkem opouštím řadu. V zádech cítím jeho pohled......