Upíří Kráska [Twilight]

7. Jdu do toho sama

,,No to snad nemyslíš vážně." řekl Marco.
Podívala jsem se na něj pohledem, který říkal: ano myslím.
,,Tak se mnou a Annou nepočítej."
,,Počkej Marco." zadržela ho Anna.
,,Ne. Nenechám se zabít jenom proto, že nějaká potrhlá holka, chce vyvraždit celou vesnici, a pak to svést na ně."

Bylo ticho. Podívala jsem se na ostatní. Všichni mlčeli.

,,Nenutím vás do toho, ale představte si, jak to bude. Už nad námi nebudou mít kontrolu. Bude to jiné."
,,A co když ne?" poprvé promluvil Lorenzo. ,,Co když se nic nestane? Co potom?"
Všichni se na mě podívali.
,,To už není vaše věc," odpověděla jsem pohotově. ,,Váš úkol je pouze ten, pomoct mi vyvraždit tu vesnici."
,,A kterou máš na mysli?" zeptal se Ricardo.
,,Musí být blízko Voltuře, aby to bylo věrohodnější. Bude to vesnice Motta Montecorvino."
,,Motta Montecorvino? Vážně?" zeptali se Martina s Laurou.
,,Ano. Je to celkem malé městečko, takže by to neměl být problém. Zvládla bych to i sama, kdyby mi Sarah nesehnala tým neschopných upírů. To jsem si myslela, že má mnohem lepší výběr."
,,Takže podle tebe jsme neschopní? To myslíš vážně?" naštval se Marco.
Celého jsem si prohlédla.
,,No však ty taky nejsi nic jiného."
Pak jsem na něj vyvalila můj pohled jako ,,hnusíš se mi,, nebo ,,jo, teď jsem šéf já,,.

Marco vypadal ještě víc naštvaně ji než před tým. Chtěla jsem dorazit. Chci zjistit jakou má sílu. Rozhlédla jsem se a vypadalo to, že jsou naštvaní všichni. Jen jsem se sebe vydala takový krátký, zlý smích.
,,No jo. Už se to tak. Jak se na vás tak dívám, vypadáte všichni nepoužitelně. Myslela jsem, že budete mnohem víc odhodlanější."
,,Jo? A co tě přivedlo k tomuto názoru?" zvedl se ze židle Domenico.
,,No konečně nám taky něco řekl," usmála jsem se.
,,Kdyby jste byly dobří upíři, tak by jste se na nic neptali a prostě to udělali."
Všichni se na mě podívali  a jejich výrazy říkaly: ,,Fakt to myslíš vážně?"
,,No co, nedívejte se na mě tak. Ale berte to z lepší stránky, aspoň se dobře najíte. Já už jsem k vůli tomu nejedla týden," otočila jsem se k nim zády.
,,Počkat," teď jsme sebou škubla a otočila se na ně zpátky.
,,Nejste  náhodou taky ti odporní upíři, co pijí jen zvířecí krev? Že ne?"
Nikdo nic neříkal.
,,No to jsem si mohla myslet," teď jsem se naštvala​ i já.
,,Jste ještě víc k ničemu. To bych si netypla, že mi Sarah sežene vegetariány. Stačí mi to doma."

Teď jsem Marca totálně naštvala. Vrhl se na mě. Chytl mě pod krkem. Zvedl mě ze země. Byla jsem namáčklá na zdi.
,,Už mlč," řekl jen. Oči měl rudé, jako Georgova krev.
,,Víc nedokážeš, " provokovala jsem ho a snažila se vymanit z jeho spárů.
Podařilo se mi ho kopnout do břicha. Pustil mě. Pro změnu jsem jsem na něho vrhla já. Chytla jsem ho za krk a držela jsem ho ve vzduchu. Škubal sebou a snažil se mi uniknout. Jen jsem se na něj vytasila ďábelský úsměv a hodila jsem ho přes celou místnost.

Hned, jak se odrazil od zdi, k němu běžela Anna. Obejmula ho. Byl omráčený. Teď jsem i já měla oči rudé. Byla jsem jako posedlá. Dívala jsem se na něj. Šla jsem k němu blíž.
,,Ne! Prosím," vykřikla Anna. Já jsem se ale nezastavila. Všichni na mě křičeli, abych přestala. Jenže já nemohla. Nejvíc co jsem chtěla v tu chvíli, je ho roztrhat.
,,DOST!" zakřičel Ricardo. Stoupl si přede mě. V tu chvíli mě to přešlo. Barva očí se mi rase změnila na mou oblíbenou zelenou. Chytla jsem se za hlavu. To bylo poprvé, co se mi to stalo. Asi je to z toho hladu.

,,Omlouvám se, " řekla jsem. ,,Moc se omlouvám. To jsem nechtěla."
Rychle jsem se otočila a vyběhla ven z budovi na čerství vzduch. Podívala jsem se na oblohu. Slunce vyšlo a na mě začali svíti sluneční paprsky. Začala jsem se třpytit.
Uslyšela jsem jak se tam o něčem baví. Tak jsem se zaposlouchala. Musela jsem použít moji schopnost, abych vůbec něco slyšela, byli totiž celkem daleko.

Mezitím v budově:
,,No vidíš to Ricardo, a s tímto ty jsi chtěl jít proti Volturům? Vždyť je to psychopat," řekla Laura.
,,Ne. Není psychopat. Jen moc trpěla, a teď si to musela nějak vybít," bránil mě Lorenzo.
,,Taky si myslím, že je v pohodě," přidal se Domenico.
,,Zbláznili jste se? Vždyť ho mohla zabít. To je příznak jasného šílenství," řekla Martina.
,,Jo. Kdo chce udělat tak absurdní věc, že vyvraždí vesnici a svede to na Volturi? Jenom blázen," přidala se Laura.
,,Ale aspoň něco udělala. My se tady jenom zašíváme, aby nás nechytli. Taky už jsme něco mohli vymyslet," dodal Domenico.
Začali se všichni dohromady hádat.
,,Ticho!" zarazila to Anna. ,,Holky mají pravdu. Je to blázen. A já s ní nikam nepůjdu. Ať si dělá co chce, ale do tohoto nejdu. Ani se jí nedivím. Američtí upíři bývají jiní a její rodina bude taky určitě šílená."
,,Nechoďte s ní. Budete litovat," zašeptal Marco.

Zpátky u Kathrine:
Nemohla jsem uvěřit co slyším. Měla jsem slzy na krajíčku. Nevěděla jsem ani proč jsem smutná. Jediný, kdo za celou dobu nepromluvil byl Ricardo. Málem bych vám zapomněla říct, že Paolo odešel hned po sdělění mého plánu. Asi se rozhodl, že je na to jeho žaludek příliš moc slabý.

Už jsem na to neměla. Chtěli abych odešla, tak jim vyhovým. Když jsm se rozhodla, že si vemu koně z přežení, tak se u cesty objevil Edward.
,,Co tady děláš?" řekla jsem mu rozzuřeně a překvepeně.
,,Přišel jsem ti to rozmluvit a taky jsem slyšel, co se tam stalo," řekl Edward.
,,To tě poslal otec, že?" řekla jsem.
,,Ano."
,,Nevěří mi," řekla jsem smutně.
,,To ne," řekl Edward, ,,jen tě nechce ztratit. Nikdo z nás tě nechce ztratit. Ale je to sbebvražda Kath, a nezabiješ jenom sebe, ale nás všechny."
,,Věř mi. Vyjde to," řekla jsem.

Běžela jsem ke kočáru. Odstrojila jsem si jednoho koně. Připevnila jsem na něj svůj kufr. Pak jsem se na něj snažila nasednou. Nebylo tam sedlo a navíc v těch šatech se na něj velmi špatně nasedalo.
,,Nedělej to," pořád mě přesvědčoval Edward.

Mezitím zase u upírů:
,,Pomůžeme jí. Všichni. Jednou jsme slíbili, že jí pomůžeme a my sliby plníme," začal mluvit Ricardo.

To už jsem bohužel neslyšela, protože se mi konečně podařilo nasednou. Zatáhla jsem za uzdu a kůň hlasitě zařechtal. Pak se rychle rozběhl po písčité cestě. To už museli ostatní slyšet, protože jsem zahlédla Ricarda, jak vzchází ven a volá na mě: ,,Kathrine! Stůj!"

Ještě před tím jsem stačila říct Edwardovi zbohem a zmitela jsem za obzorem.

Ahooooj.
Další kapitola je tu. 
Zase po dlouhé dlouhé době. Doufám, že se vám líbila.
Co říkáte?
Udělal Kathrine správně, že se do toho pouští sama?
Užívejte prázdnin.😉😘❤️