Dítě času

32: Nepřestávej

Janus pozoroval, jak se celé tělo Hope rozzářilo. Stalo se tak přesně v momentě, kdy se k ní dostal Chaac a objal jí. Celou místnost zaplavilo světlo. Bílé, oslnivé, hřejivé světlo. Pak se ozvala ohlušující rána. Bylo to, jako by celou místnost vyplnil hrom a pak jeho ozvěna a dalšího ozvěna. Z ničeho nic protnul strop blesk. Asi v půlce místnosti se roztrojil. Jedna větev zasáhla stroj, druhá udeřila Hope přímo doprostřed hrudníku. Poslední větev blesku se zaryla do Chaaca. Pak bylo znovu jen bílo. Na nějakou dobu Janus nic neviděl. Slyšel akorát bolestný křik svojí holčičky.

„Hope!" vykřikl hlasem plným úzkosti. „Hope!"

„Papá," uslyšel jí.

Znělo to, jako by plakala. Boha portálů zaplavila úzkost. Kdyby mohl, z očí by mu stékaly slzy. Přivřel víčka a nadechl se.

Ona to zvládne, neboj se. Je silná, zvládne to.

Nepatrně se pousmál, když ho zasáhla jedna jasná věc.

Nezvládne. Co když to nezvládne? Mercury, on...

Když záře ustoupila, stav situace se výrazně změnil. Hádes ležel na zemi na zádech. Stál nad ním Chaac. V ruce pevně svíral svou majestátní sekyru, jejíž konec tiskl k hrudníku boha podsvětí. Hádes vypadal jinak, než předtím. Měl dlouhé černé vlasy, mezi kterými zářily stříbrné prameny. Oči už mu tak nejiskřily. Tvář měl plnou vrásek. Náhle byl velmi podobný svému bratrovi – Diovi.

Stroj uprostřed místnosti byl zničený. Zbyly z něj pouze nepoužitelné trosky. Z některých částí se stále ještě jiskřilo. Před strojem klečela Hope. Vyčerpaná, zničená. Klečela na zemi, dlaněmi se opírala o kolena. Vlasy měla rozcuchané, spadané před obličej. Místností se rozléhal její hluboký dech.

„Hope," vydechl Janus.

Než stihl udělat krok, všiml si bezvládného těla ležícího těsně před ním. Podíval se do oříškových očí, které už nebyly plné jiskřiček jako vždy, když je viděl. Ty oči byly prázdné, nepřítomné, bez života. Na hrudníku chladného těla bylo tričko zbarvené krví. Uprostřed krvavého fleku byla znatelná rána. Pozůstatek po otráveném ostří Aarona.

Janus od těla vzhlédl a znovu se podíval na Hope. Tentokrát už jí neoslovil. Místo toho se rozhlédl po místnosti. Spatřil Apolla, který svíral zápěstí Thanatose – boha, který je do téhle situace dostal. Lily stála kousek od nich. S úsměvem na rtech drbala Kerberose na hřbetě. Pes se k ní tiskl a spokojeně mručel. Všechno vypadalo tak v pořádku.

Jenže všechno nebylo v pořádku, ani zdaleka ne. Janus chtěl ke své holčičce dojít dřív, než se stihla zaměřit na bezvládné tělo. Nestihl to. Hope se zvedla na nohy a otočila se čelem k němu. Podívala se na něj. Oči měla do široka rozevřené. Sotva se držela na nohou. Náhle její pohled sjel na Mercuryho. Zorničky se jí rozšířily šokem. Snad čekala, že ho takhle nenajde. Snad doufala, že jako každý bůh se uzdraví a vyléčí. Janus věděl, že je tu stále naděje, že posla zachrání. Věděl, že jeho tělu jen déle trvá, než si uvědomí, že jed není takový problém, jak to zprvopočátku vypadalo. Avšak také věděl, že dívce by to vysvětlit nedokázal. Ne teď, ne v téhle chvíli.

„Mercury!" vykřikla dívka bolestně.

Pár rychlými kroky se k tělu dostala a zhroutila se vedle něj na zem. Popadla posla za ramena a přetáhla si ho na klín. Prsty mu pročísla hnědé vlasy. Oči jí zaplavily slzy, celým jejím tělem otřásaly hlasité vzlyky.

„Mercu," zajíkla se, „prosím ne. Nesmíš mě tady nechat. Nesmíš, slyšíš."

Odpovědi se jí nedostávalo. Dívka k sobě tiskla bohovo tělo. Třásla se a plakala. Všichni přítomní na ní upírali své pohledy. Vědomi si všech faktů, které s touhle situací souvisely, ale ani jeden z nich nebyl schopen cokoli říct.