Dítě času

3: Další roky - další starosti

Mercury se potuloval poblíž Grand Canyonu. Kochal se nádherou té krajiny. Dostal se sem sotva před pár minutami. Poslední dobou měl dost nabytý program, jehož podstatnou část tvořila i Hope. Čím byla ta malá ďáblice větší, tím těžší bylo se o ni postarat.

Zvláštní, většinou to chodí naopak.

Mercury se pozastavil u okraje Canyonu a shlédl dolů. Byl to úchvatný pohled, při kterém běhal mráz po zádech i bohovi. Když se narovnal, do očí mu silně zasvítilo Slunce.

„Ah!" sykl a zastínil si oči dlaní. „Táhni s tím do háje, seš jako malej."

Při těch slovech se zasmál. I on se často choval jako puberťák. Nemohl si pomoct, přestože už mu bylo pár tisíc let. Snadno by se dalo říct, že se zasekl v období dospívání. A to schválně.

„Taky dost, že ses konečně ukázal," uslyšel smích.

Pootočil se po hlase a podíval se do světle zelených očí, ve kterých se šibalsky blýskalo.

Kdyby tak věděl, že jsem doufal, abych na něj nenarazil.

Mercury se ušklíbl a sprostě zaklel, když mu Slunce stále silně zářilo do očí.

„Tak sakra stáhni to trochu," zaprskal.

„Jo, jo, hned to bude," zasmál se bůh stojící naproti němu a lehkým pokynutím ruky snížil sluneční jas.

„Kdes byl takovou dobu?" změřil si pohledem Mercuryho. „Neukázal ses. Nepřišels. Slečny se ptaly. Už nevím, z čeho tě mám vlastně omlouvat."

„Mám práci," Mercury si založil ruce na prsou.

„Práci?" vyprskl smíchy druhý bůh. „Prosím tě."

„Co ty vůbec víš o práci, Apollo?" obořil se na něj Mercury.

Apollo. Bůh slunce a umění. Věčně bezstarostný.

„Děláš ze mě, bůh ví, co," namítl Apollo.

„Nedělám," potřásl hlavou Mercury, „ty to ze sebe děláš sám."

„Přijdeš dneska? Chci se jít podívat do Milana," na tváři boha slunce se objevil rozverný úsměv.

„Ne, už něco mám," odmítl ho posel a otočil se k Apollovi zády.

„Kam zase jdeš?" Apollo zněl víc jak nechápavě.

„Vždyť ti říkám, že mám práci," zahučel Mercury a rozeběhl se.

Mercury zmírnil tempo už několik metrů před Janusovým domem. Při pohledu na jeho byt se mu připomnělo, proč vůbec šel ke Grand Canyonu. Potřeboval si urovnat myšlenky, být chvíli sám. Ta chvíle byla ale asi až moc krátká.

Poslední dobou měli s Janusem určité spory. Hope vyrostla a zdálo se, že se na Mercuryho moc upnula. Byla ve věku, kdy bylo potřeba jí učit základním věcem. Janus tu snahu měl, občas ji měl i Chronos, ale Hope se čím dál tím víc dožadovala Mercuryho. Učení jí evidentně nebavilo – v čemž jí Mercury plnohodnotně chápal, a byl pro každou rošťárnu, kterou jí mohl zvednout náladu. To se ale Janusovi nelíbilo. Opatrně Mercurymu naznačil, že by bylo dobré, kdyby za Hope tolik nechodil.

Možná, že jsem měl zůstat s Apollem, napadlo Mercuryho, když se přiblížil ke dveřím.

„Kdy už přijde Mercury?" uslyšel hlásek Hope.