Dítě času

2: Bohové musejí být šílení

Janus si až moc pozdě uvědomil, jak moc byla celá ta akce zbrklá. Když se vrátil do pantheonu, pochopil, že pro tu malou holčičku nemá nic připraveného. Nejprve ho napadlo, kde bude ta malá spát. Uvědomil si ale, že postel je to nejmenší co by musel řešit. Mohl se s ní přeci podělit o tu svou.

Nepozorován se dostal až do svého skromného příbytku, který mu byl přidělen. I ten patřil do areálu pantheonu. Byla to rozsáhlá oblast, v jejímž centru byl pantheon umístěn.

Prošel bytem až do skromného obývacího pokoje a posadil holčičku na pohovku staršího designu. Janus miloval retro věci. Celý jeho byt byl zařízen do retra a on se tam cítil víc jak pohodlně. Momentálně mu ale ani nostalgická nálada bytu nedokázala přinést klid.

„Co s tebou, malá?" povzdychl si a založil si ruce v bok.

Dívenka se na něj dívala velkýma očima a vypadala zasněně. Než Janus stačil cokoli vymyslet, holčička se uvelebila na pohovce a schoulila se do klubíčka. Pozoroval, jak se jí začaly pomalu zavírat očička. Vzdorovala únavě, ale on věděl, že toho na ní bylo ten den přespříliš. Nakonec přeci jen spánku podlehla. Janusovi se trochu ulevilo. Chopil se deky položené na opěradle menšího křesla, které stálo vedle pohovky a dívenku do ní zachumlal.

Nejdříve ti musíme sehnat něco k jídlu, rozhodl se.

Janus zamířil do letní zahrady. Ať už mělo být jakékoli období, tam vždy bylo teplo. Všechno tam kvetlo, rostlo, zrálo. Bylo tam k nalezení plno ovocných stromů a keřů. Januse nenapadalo lepší místo, kde by mohl pro tu malou najít něco k jídlu. Zamířil k jabloni a natáhl se pro to nejčervenější z jablek, které na ní rostlo.

„Snad jsi z té malé nedostal hlad," ozval se za ním smích.

Janus sebou trhl a málem jablko upustil.

„Co tady děláš?" sykl a pootočil se na příchozího.

Chronos se ušklíbl a pár kroky se k němu dostal. Natáhl se pro další jablko a promnul ho prsty.

„Jsme v tom přeci spolu ne?" mrkl na Januse.

Oba dva měli plnou náruč ovoce a Janus jim pro jistotu zkrátil cestu portálem. Když se ocitli v místnosti připomínající kuchyň, odložili všechno ovoce na pult. Janus se chytil okraje pultu a křečovitě ho sevřel prsty.

„Něco špatně?" Chronos mu trochu až moc starostlivě položil ruku na rameno.

„Já nevím," Janus potřásl hlavou.

Vzhlédl na Chrona, který si až teprve teď všiml, že se jeho tvář změnila. Už se nedíval do té mladé, bezstarostné, která patřila budoucnosti. Ne, nyní se díval do obličeje plného vrásek a starostí. Věděl, že Janus měl tváře dvě, ale nikdy ho neviděl je měnit. Nikdy k tomu evidentně nebyl dostatečný důvod.

„Mám dojem, že jsem něco přehlédl. Mám dojem, že mě čeká dost perný začátek," pokračoval Janus.

„Nás," zdůraznil Chronos, „čeká nás."

Janus se nadechl, že bohovi času poděkuje, když se z obývacího pokoje ozval šelest a vzlykání.

„Už je vzhůru," poznamenal Janus.

„Já se o ní postarám," Chronos zamířil do obýváku, „ty jí zatím připrav něco k jídlu."