Dítě času

12: Nechte mě být!!

Hope nabírala sil, ale šlo to tak nějak pomalu. Štvalo ji, že jí tělo neposlouchalo tak, jak by mělo. Všechna ta přemrštěná péče a starostlivost jí začala lézt na nervy už po několika hodinách. Ani si nestihla užít to pohodlí, které jí z pantheonu scházelo. Tolik se jí po pantheonu a Janusovi stýskalo. Všechno to se začalo vytrácet. Protáčela oči a pociťovala čím dál tím větší podrážděnost, když slýchala ty a samé otázky.

Jak je ti? Nepotřebuješ něco? Nemáš teplotu? Nebolí tě něco? Jak se máš? Nenudíš se?

Převrátila se na bok a odfrkla si. Chtěla jít ven. Jenže Janus neměl momentálně čas, aby s sebou měla doprovod. Vlastně vůbec nebyl přítomen. Byl na bojišti.

Jen co na to pomyslela, zvedl se jí žaludek. Na to místo se delší dobu nechtěl podívat. Trochu se posunula na posteli a mrkl k oknu. Venku bylo zase jasno. To byla snad jediná věc, která jí odrazovala. Jasné sluneční paprsky jí řezaly do očí a nedělaly jí dobře.

Dole klaply dveře. Hope sebou cukla a poslouchala. Doufala, že uslyší hlasy – známku toho, že třeba přišlo víc lidí, místo toho však slyšela jen kroky.

Nejspíš Apollo, povzdechla si, milé, jak se snaží. Tak by mohl udělat něco s tím sluníčkem.

Po chvíli se otevřely dveře i do jejího pokoje. Zavrtěla se a pomalu se přetočila na záda. Chtěla by na druhý bok, ale ten nepřipadal v úvahu. Střelila pohledem ke dveřím a ústa se jí pootevřela údivem, když v nich spatřila svého spolubydlícího.

„Nicku," vydechla, „co tu, co tu děláš?"

„Apollo mě sem vzal," usmál se na ní, „jak je ti?"

Tu otázku už vážně nesnáším, ale udělal mi moc velkou radost tím, že přišel, než abych na něj byla nepříjemná.

„Dá se to," pokývla hlavou. „Pomůžeš mi?"

Popošel k ní a vzal jí za ruce. Postřehla, jak lítostivě se na ni díval, když se s bolestným syknutím posadila. Rána sice nebyla ještě úplně zahojená, ale alespoň už nekrvácela při každém pohybu. Zatáhla se a Hope se s ní už mohla hýbat, chodit. Byla ráda za mocná kouzla božských lektvarů.

„Vezmeš mě ven?" podívala se na něj, v doufání. „Prosím."

„Laine, já nevím," stiskl její ruce pevněji, „Apollo říkal, že tě nemám moc zatěžovat."

„A kde je ten hrdina?" svraštěla obočí.

„Musel si jít něco zařídit," pokrčil rameny, „vážně chceš jít ven?"

„Umírám touhou jít ven," přiznala, „a když budu mít po boku syna Area, nemůže se mi nic stát."

Nick se rozesmál. Pomohl Hope na nohy a následně i ze schodů. Celou tu dobu pevně svíral její ruku a ona se mu nijak nebránila. Cítila se tak bezpečněji. Přeci jen se občas stalo, že jí noha pod zraněným bokem vynechala službu.

Hope se konečně dostala na čerstvý vzduch. Zhluboka se nadechla a oči si zastínila dlaní.

„Bezva, konečně," špitla a pak schválně přidala na hlase při pohledu na slunce, „ale nešlo by tomu trochu ubrat?"

Chvíli to trvalo, ale intenzita slunečního záření přeci jen klesla. Hope se uculila a Nick na ní překvapeně zamrkal.

„Co je?" zeptal se s nechápavým pohledem.

„Vůbec nic si zařizovat nemusí," zatáhla ho za ruku a vyšla do pantheonu, „někde se tady courá, jinak by tohle nepřipadalo v úvahu."

„Kontroluje tě?" zajímal se Nick.