Annoying Roommate (cz)

28. Break my heart

Sally si unaveně promnula oči. Došla k botníku a pomalu si obula tenisky na běhání. 

„Chytej!" Oliver po Sally hodil její oblíbenou sportovní láhev.

Sally láhev na poslední chvíli chytila, „co v ní je?"

„Voda s citronem. Je skvělá k rannímu nakopnutí a to ty teď rozhodně potřebuješ," s úšklebkem se na Sally podíval, přičemž si zavázal tkaničky.

„To ty jsi mě donutil, abych vstala a šla s tebou běhat," Sally ho jemně praštila pěstí do ramene. Oliver se pro sebe zvláštně usmál. Byl strašně rád, že jdou teď spolu běhat. Samozřejmě to nebylo poprvé, co byli se Sally venku. Ale tohle bylo něco úplně jiného. Ještě včera šli nakoupit tuny průhledné fólie, ale teď šli jako úplně normální lidi ven. Pro Olivera tato chvíle hodně znamenala.

Sally na druhou stranu byla ráda, že stojí na nohou. Samozřejmě ráda sportovala, ale bylo teprve šest hodin ráno. I její otec, který chodil přes prázdniny normálně do práce, teprve vstával. Sally neměla šanci ani pořádně vstřebat Oliverovu přítomnost a on už ji za ruku táhl ven.

„Co je pro tebe lepší, běžet sprint a nebo pomalejší běh na výdrž?" Oliver stále nepouštěl Sallyinu ruku. Venku zavál čerstvý ranní větřík a to bylo to, co Sally potřebovala k nakopnutí.

„Cože? Prostě poběž!" pustila Oliverovu ruku a s lahví v ruce se rozběhla směrem k pláži. Oliver se zasmál. Sallyina spontánnost byla nejroztomilejší. Zavrtěl hlavou, aby se zase začal soustředit a rozběhl se za dívkou, která ho postupně doháněla k šílenství.

Běželi spolu po pláži a boty se jim s každým krokem bořily do písku. Společně spolu konverzovali a přitom slyšeli v pozadí šumění moře.

„Skoro o sobě nic nevíme!" zasmál se Oliver, když ani na třetí pokus neuhodl Sallyinu oblíbenou barvu.

Sally se pousmála, „tak co chceš vědět?"

„Oblíbené zvíře?" Oliver se na chvíli zastavil, aby se vydýchal a napil. Sally zopakovala jeho pohyby.

„Bonito. Takže psi. Tvé?"

„Bonito je bezva, ale psy kvůli němu mít rád nezačnu!" pronesl Oliver a Sally se zasmála, „ale osobně miluji slony."

Sally překvapeně zamrkala, „slony? Už jsi na nějakém seděl?"

Teď byl zase překvapený Oliver. Zmateně se na ni podíval: „ne, ty snad jo?"

„Ano. Když mi bylo sedm, táta mě vzal na prázdniny do Afriky. Viděli jsme několik slonů, ale měli jsme zákaz k nim chodit. Byla jsem tehdy tak odhodlaná a neoblomná, že to se mnou chovatelé nevydrželi a na jednoho mě posadili. Byl to úžasný zážitek." Oliver se zájmem hltal každé Sallyino slovo.

„Páni. Dal bych cokoli za to, abych si na slona mohl aspoň sáhnout," Oliver se na chvíli odmlčel, „tvé oblíbené místo tady ve městě?"

„To ti můžu ukázat, poběž!" Sally se rozběhla směrem k útesům.

„Páni!" vyhrkl Oliver, když se vyškrábali na jeden z útesů, který byl u zálivu na konci pláže.

„Jo. Nikdo sem nechodí, protože odsud před třiceti lety skočil jeden muž přímo do moře. Zabil se, samozřejmě. Nepřežil ten náraz na hladinu. Všichni jsou od té doby vystrašení a říkají, že je tohle místo prokleté. Což je nemožné, protože já sem chodím od svých osmi let a nic se mi ještě nestalo."

Oliver se nervózně podíval přes okraj dolů z útesu, „to se o tebe táta nebojí?"

„Blázníš?" Sally vytřeštila oči, „ten o tom neví! Kdyby se o mém útesu dozvěděl, byl by schopný ho srovnat se zemí, jen abych sem už nevkročila." Oliver se usmál nad tím, jaký důraz dala Sally na slovo mém.