Annoying Roommate (cz)

15. Ain't my fault

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ta mrcha Melanie si nedá pokoj! Musí si vždycky přivlastnit vše živé, co je mužského pohlaví. Ale proč do toho sakra musela zatáhnout i Olivera? Věděla jsem, že si ho omotá kolem prstu, nechá se uplácet drahými dárky, pak se s Oliverem vyspí, k něčemu ho využije a nakonec ho s ledovým klidem odkopne. Jak Olivera znám, akorát mu ta bestie zlomí jeho drobounké choré srdíčko. A hádejte, komu si pak přijde poplakat na rameno? Správně, mně.

Musela jsem s tím něco udělat. Takhle jsem to nemohla nechat. A nebylo to kvůli tomu, že bych snad žárlila. Nebo ano? Dobře, máte pravdu, trochu jsem žárlila, ale jen malinko. Takže to bylo vlastně jen a jen kvůli jeho dobru!

Nebylo vůbec těžké vymyslet, jak to rande zkazit. Stačilo by, kdyby se na něj zkrátka Oliver nemohl dostavit. Melanie by pak nesnesla pocit, že ji někdo odmítnul a Olivera by už nikdy nechtěla vidět.

A proto jsem brzo ráno, když Oliver ještě spal, vyrazila do místní lékárny pro mojí nejspolehlivější zbraň. Byla jsem vskutku překvapená tím, koho jsem cestou domů potkala, vzhledem k tomu, že jsem dnes vstávala opravdu brzy. Právě kvůli tomu, abych nikoho nepotkala!

„Čauky Sally!" její vypísknutí mi zkazilo celý dnešní den.

„Neměla bys ještě spinkat v postýlce, Melanie?" ani jsem se nepokoušela skrýt ironii v mém hlase.

„Né," mávla rukou a podívala se přitom do nebe, „já se musím na dnešek pořádně připravit." Její hloupost snad neznala meze. Pouze jsem se přehoupla z jedné nohy na druhou a chystala se odejít.

„Nezeptáš se, na co se musím tak pečlivě připravit?" nechápavě se na mě podívala. Jen jsem pokrčila rameny. Stejně už jsem její odpověď dobře znala.

„Jdu ven s tím tvým Oliverem. Je vážně k sežrání. Takovej cukříček," ruce si položila na hrudník. To už jsem měla sto chutí vytrhat jí všechny vlasy. Ale držela jsem se.

„Aha, tak si to užijte. Doufám, že pro něj přijdeš k nám domů, mohly bychom ještě mezi dveřmi pokecat," mrkla jsem na ni přesně tak, jak to dělávaly ty její včelky pomocnice.

Načež jsem se otočila a vyrazila domů. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, že mě propaluje tupým pohledem.

----------

Po příchodu domů jsem se rychle převlékla a začala všem vařit čaj. Dávala jsem si dobrý pozor, abych od sebe hrnky dobře odlišila. Poté jsem vyndala projímadlo koupené v lékárně, které jsem nakapala Oliverovi do čaje. Upřímně jsem s projímadlem vůbec nešetřila. Ať si to Oliver hezky vypije a to doslova. Projímadlo mělo zabrat do pěti hodin. Oliver měl naplánovaný s Melanie oběd. To bych měla stihnout, pokud Oliver čaj vypije teď hned. A měla jsem opravdu štěstí, protože Oliver akorát sešel schody a vešel do kuchyně.

„Dobré ráno," pozdravil mě s velkým úsměvem na tváři.

„Ahoj," s mým pozdravem jsem mu podala čaj, který byl obohacen projímadlem.

„Děkuju. Jak ses dnes vyspala, Sally?" upřeně jsem sledovala, jak Oliver srká teplý čaj.

„Skvěle, co ty?"

---------

„No do háje!" ozvalo se těsně před obědem přes celý dům ze záchodu v prvním patře.

Pomalu jsem seběhla schody a zastavila se přede dveřmi od záchodu, „co se děje?" smích se mi zadržoval opravdu těžce.

„Sally! Vždyť já mám rande!" Oliver zřejmě kopl do dveří.

„A co je za problém? Nesnědl jsi snad něco špatného, že ne? To bys totiž mohl na záchodě strávit celé odpoledne," snažila jsem se potlačit svůj smích, „co by na to řekla Melanie? Nestihneš rande."

„Sakra! Nemáš na to nějaký prášky, Sally?" Oliver zněl opravdu zoufale. A nebýt zvonku, který se najednou rozezněl celým domem, možná bych nakonec z lítosti Oliverovi i pomohla.

„Jdu otevřít. Bude to určitě Melanie. Mám ji pustit dál?" byla to spíše řečnická otázka. Tuhle holku bych do našeho domu nikdy nepustila.

„Zbláznila ses? Samozřejmě, že ne! Řekni jí, že je mi špatně nebo něco a že si to vynahradíme jindy." To jí určitě řeknu, Olivere... Vydala jsem se ke dveřím s jasným cílem.

„Ahoj, Melanie," pozdravila jsem ji s hraným úsměvem na tváři.

„Ahoj, je tu s tebou Oliver?" Její otázka byla opravdu stupidní. Oliver u nás bydlí, tak co myslíš?

„Ano, ale na žádné rande se rozhodně nechystá. Nechtěl ti to říkat osobně, tak poslal mě."

„Aha. A řekl ti proč?" všimla jsem si, jak Melanie naštvaně sevřela popruh její kabelky.

„Ne. Asi se mu nechce," věděla jsem, že pokud rychle nezavřu dveře, přistane mi na tváři facka od Melanie, „tak ahoj. Uvidíme se po prázdninách ve škole."

S těmito slovy jsem zavřela vchodové dveře. Vím, že to Melanie nijak nevzalo, protože si do pár minut najde za Olivera na oběd náhradu. Spíš mě začínalo hryzat svědomí vůči Oliverovi.

Ano, udělala jsem to proto, aby mu Melanie neublížila. Ale neměla jsem ho spíš nechat, aby měl zlomené srdce, a pak mu to došlo samo? Co teď mám dělat?

A/N: Děkuju moc za vaši neustálou podporu! Vážím si toho. Co myslíte? Zjistí to Oliver? Řekne mu o svém vtípku sama Sally? A proč se cítí Sally  tak provinile? Vše zjistíte v příští kapitole:).