Annoying Roommate (cz)

17. No control

Sally a Oliver seděli na posteli. Dívali se jeden druhému přímo do očí, jako by se z nich snad snažili vyčíst, jak to bude dál. Oliver byl ten, kdo udělal první krok. Byl na to konečně připravený. Byl připravený Sally políbit. Usmál se na ni, aby jí dodal pocit jistoty a pak se začal pomalu přibližovat k jejím plným rtům.

Oba tuto chvíli vnímali téměř zpomaleně. Jako scénu z romantických filmů, kde nakonec vše dopadne (až moc) šťastně. Sally cítila všude po těle hřejivé teplo. Rozlézalo se jí až do konečků prstů. Snažila se ho vnímat co nejvíce, aby si ho mohla uschovat v paměti na později.

Oliver pozoroval každý detail Sallyiny tváře. Měla nádherné modré oči. Na Olivera její oči působily výjimečně, protože Sally měla dlouhé tmavě hnědé vlasy. Za celý svůj život nepotkal moc lidí, kteří by měli světlé oči a tmavé vlasy.

Sally se jako odpověď na Oliverův lišácký úsměv také usmála. Oliver si teprve v tu chvíli všiml ďolíčků, které se Sally objevily na tvářích pokaždé, když se usmála. Styděl se za to, že si těchto maličkostí nevšímal již dřív.

Oliver se posunul celým svým tělem blíž k Sally. Ta ho jen mlčky pozorovala a čekala, co udělá. Nechápala, jak mohla Olivera někdy nemít ráda. Tento okamžik byl pro ni kouzelný. Za Oliverem v okně začalo pomalu zapadat slunce.

Oliver vzal Sally jednou rukou za bok. Byl až překvapený, jak štíhlý pas Sally měla. Vždyť ho dokázal sevřít pouze jednou rukou... Sally Olivera něžně objala kolem krku. Opatrně si ji k sobě přitáhl, jako by se bál, že jí ublíží. Sklonil se k jejím rtům, oba zavřeli oči, když vtom se celým domem ozval zvonek.

„To si musíš dělat srandu!" Oliver procedil skrz zuby. Sally se mezitím zvedla z postele a celá roztřesená z předešlého okamžiku se vydala ke dveřím.

Byla velmi překvapená, když zjistila, kdo stojí za dveřmi, „dobrý den, pane Samuelsi." Pan Samuels byl soused odnaproti.

„Ahoj Sally. Omlouvám se, že ruším takhle pozdě odpoledne, ale chtěl bych tě poprosit, jestli bys nám zítra náhodou nepřišla pomoct postavit houpačku." Pan Samuels měl dvě malé dcery předškolního věku.

„Samozřejmě, moc ráda." Sally sice neměla ráda malé děti, ale vzpomněla si, jak na ni byl pan Samuels vždy hodný, a tak ho nedokázala odmítnout.

„Jsi skvělá Sally! Děkuji mnohokrát. Můžeš s sebou samozřejmě vzít i vašeho nového spolubydlícího," pan Samuels na Sally před svým odchodem mrkl a poté se odebral zpět domů za svojí rodinou.

------

„Nechceš jít se mnou zítra k Samuelsovým odnaproti? Budeme stavět houpačku," Sally se na Olivera nejistě usmála, když vešla do jeho pokoje. Nevěděla, jak se má chovat vzhledem k tomu, co se před chvílí v té místnosti událo.

„Ne díky, necítím se ještě úplně dobře," Oliver se přikryl dekou a otočil se k Sally zády. Nebyl naštvaný, jen přemýšlel o všem, co se za ten den událo.
Ale to Sally nemohla vědět, a tak tam jen smutně postávala ve dveřích.

„Lehneš si už konečně ke mně, nebo tam budeš celou dobu stát a zírat?" Oliver se zasmál. Sally ze sebe vydala podivný zvuk vzdáleně podobný smíchu.

Lehla si na postel zády k Oliverovi. Byla si vědoma toho, že i když je sotva sedm hodin večer, jsou schopni oba usnout. Oliver se otočil čelem k jejím zádům a objal ji oběma rukama kolem pasu. Pro oba to bylo zvláštní. Jiné. Takhle spolu trávili večery i noci často, tak proč to najednou působilo tak zvláštně a nově?

Oba do sebe byli navzájem až po uši zamilovaní. Najde se pro ně chvilka, kdy si ta dvě slova budou moct říct nahlas z očí do očí? A nebudou je muset nadále ukrývat ve svých myšlenkách?

Na to se ten večer snažil Oliver přijít. Musel najít nějakou speciální chvilku, kdy ta dvě slova Sally řekne. Nebyl si jistý, jestli k němu Sally chová stejné city, každopádně to muset risknout...

A/N: Ahoj! Mám na vás jednu otázku, chcete, aby spolu Oliver a Sally chodili? Dle vašeho rozhodnutí se bude odvíjet celý příběh dál.