House Number 87 ·Yoonmin·

Pink Door and Black Clock

Jimin

Osobní věci mi sem už nastěhovali a jak tak o tom přemýšlím, tyhle dveře teď odemknu vlastně úplně poprvé ve svém životě.

Stál jsem v chodbě a rozmýšlel se, z které místnosti si udělám ložnici. Kuchyň tu už je, zařízená do černobílé barvy. Nachází se tu naprosto obyčejný sporák, vysoká, velká lednice, linka z mramoru v kombinaci s černým lakovaným dřevem a ostrůvek uprostřed, u něhož stály dvě barové židle. Stůl tu bohužel není. Nakonec jsem si pro ložnici vybral pokoj v podkroví, ten na to sedí nejvíc. Hned jsem si tam přitáhl matraci z chodby. Táhnout ji po schodech stálo vážně za to. Musím co nejdříve koupit nábytek, v tomhle se nedá existovat.

Do obýváku jsem dotlačil svoje oblíbené pastelově modré křeslo a malý odkládací stoleček. Rozhlédl jsem se kolem. Na stěně visí poměrně pěkné černé hodiny v moderním stylu, ale jak se dalo čekat, nejdou. Stejně půjdu v blízké době na nákup. Po vybalení krabice s oblečením do nějakých polic, co už tu byly, jsem konečně našel krabici s technikou a krabici s věcmi do koupelny.

Ručník jsem pověsil na věšák do koupelny a laptop položil na již zmíněný stoleček vedle křesla. Tři krabice dnes, tři zítra. Času dost. Jsou už skoro čtyři hodiny, já neměl ani oběd a vařit se mi nechce. Popadl jsem mobil, kreditní kartu, klíče a vyrazil na výpravu za nejbližší restaurací a obchůdku, kde mají baterky do hodin.

Restauraci jsem našel poměrně snadno a přitom se mi povedlo objevit i blízkou wi-fi kavárnu. Jelikož doma zatím nemám internet a data si plácat nebudu, budu tu zákazníkem pravděpodobně celkem často. Ale jak jsem hledal, tak jsem hledal... obchod s baterkami nikde.

Nakonec moje dobrodružná výprava dopadla tak, že jsem se zeptal nějakého kluka ve světle hnědém kabátu a tmavě červené šále, jestli nějaký takový obchod nezná. Nebyl o moc starší než já a vypadal celkem mile. A sakra, byl to pěknej kus kluka. Dal bych si říct.

Dovedl mě pár bloků k většímu obchodu s elektronikou a tam se se mnou rozloučil. Dobře se s ním povídalo, po cestě jsem se dozvěděl pár rad jak tu přežít a důležitých věcí, třeba i to, že bydlí dva domy na západ od toho mého. Nakoupil jsem obrovskou spoustu jídla a konečně i ty baterky.

Při cestě zpět jsem se málem ztratil. Naštěstí to bylo vážně jen málem a nakonec jsem vyšel druhou stranou ulice, kde bydlím. S hledáním svého domu nemám problém, je to snad jediný dům s růžovými dveřmi, co jsem kdy v životě viděl. Vybalil jsem nákup do lednice a nalil si sklenku vody. Čas na odpočinek.

Sundal jsem hodiny, abych je konečně rozchodil a nemusel dál, na určení času, používat tablet. Zjistil jsem, že na zadní straně je velice důkladně přilepený papírek. Stálo na něm pár nádherně napsaných slov.

Ahoj ty kdokoli, kdo si tenhle dům koupil. Chtěl jsem tu po sobě něco zanechat, kromě toho nábytku, co nešel odstěhovat, a rozhodl jsem se, tu nechat svoje oblíbené černé hodiny. Doufám, že si ti líbí. No, to je vlastně jedno, tak tedy, pěkné bydlení. Starej se tu o to.

Růžová, bílá, 87, bok

Musel jsem se nad tím pousmát, opatrně jsem ten papírek odlepil, lepenku zahnul, aby už nelepila a dal tenhle papírek na lednici. Popadl jsem laptop a rozhodl se, že se půjdu podívat do wi-fi kavárny. Napsal jsem rodičům, podíval se na stránky zdejšího obchodního řetězce, co prodává nábytek, po nějaké posteli, pohovce a dalším nábytku. Peníze zatím řešit nemusím, z rodinného účtu můžu čerpat, jak chci. Táta pracuje na výběrové univerzitě a moje máma je vcelku dobře známá zubařka. Ještě pár měsíců a budu samostatný, nechci na nich být tolik závislý. Objednal jsem tu největší manželskou postel, co byla k dostání. Mám rád víc místa. Rozkládací bílou pohovku, nějaké židle, stůl a ještě skříň s zrcadlem. Jsem s výběrem spokojený. Mají to dovést už zítra, takže bude pracovní den.

Objednal jsem si velké vanilkové latté a tři jahodové mochi koláčky. Najednou jsem vedle sebe uslyšel známý hlas. Patřil tomu klukovi ve hnědém kabátu. Dostal jsem příležitost, si ho konečně pořádně prohlédnout. Má světle hnědé vlasy, temně hnědé oči, poměrně úzký obličej, který zdobí kulaté brýle, plné rty, dlouhé nohy a snad ty nejširší ramena, co jsem kdy viděl. Páni, kdybych se vedle něj necítil jako trpaslík, tak do něj vážně půjdu.

S úsměvem mě pozdravil a přisedl si ke mě. Jmenuje se Kim Seokjin, pro přátele jen Jin. Jaké to pěkné jméno. Nevím jestli se už můžu nazývat jeho přítelem, ale stejně mu tak budu říkat, líbí se mi to. Zeptal jsem se ho, jestli ví něco o tom, kdo tam bydlel dřív. Prý to byl jeho nejlepší kamarád a pak beze stopy zmizel. Poslední co mu kdy řekl, bylo "nikdy o mě nikomu nic neříkej, zkazilo by mi to plány". Což teď svým způsobem trochu porušil...

Tohle mě poměrně zmátlo. Všechno to bylo tak podivné a já nechápal, co se děje. Jakkoli jsem se ho zkoušel ptát na toho kluka, Jin mi o něm nic neřekl. Tak to nejspíš nechám být. Pro teď. Povídal jsem si s ním ještě půl hodiny a pak Jin musel odejít. Já sám jsem si našel ještě pár věcí a vyrazil domů. Když jsem procházel dveřmi, povedlo se mi vrazit do nějakého dlouhána s lehce rozčepýřenými vlasy. To tady všichni měří dva metry? Jen jsem se potichu omluvil a šel domů.

S laptopem v ruce jsem zase stál před těmi růžovými dveřmi s bílými futry a číslem 87 a pomalu mi to docházelo. Růžová, bílá, 87, bok. Popadl jsem klíče a odemkl je. Najednou jsem to našel. Ve futru, v takové té západce byl složený malinký papírek. Opatrně jsem ho vyndal a šel s ním do obýváku. Položil jsem laptop na stolek a svalil se do křesla. Rozbalil jsem papírek a četl si další vzkaz.

Ahoj, jestli jsi tohle našel, tak máš alespoň trochu mozek, za což tě oceňuji. Tohle všechno jsem pečlivě nachystal, ani netušíš, kolik mi to dalo práce. Ještě jednou, doufám, že se o tenhle domek budeš dobře starat, miloval jsem to tu. Měl jsem tu spoustu přátel, které časem všechny poznáš. Ale musel jsem se odtud odstěhovat, neměl jsem na výběr, nebyla to moje volba. V tomhle domě jsem strávil několik úžasných let, na které nikdy nezapomenu. Ovšem jestli chceš vědět víc, musíš najít další vzkaz a tentokrát už to nebude tak jednoduché...
Bílá, Dřevo, Mramor, 3, levá

Dnes už o tom přemýšlet nebudu, zítra je taky den. A teď si jdu udělat něco k večeři, sice moc vařit neumím, ale ramen ještě zvládnu. Vzal jsem papírek a připnul ho dalším magnetem na ledničku. A jdu se do toho pustit. Nakonec jsem ani nezapálil kuchyň, dejte mi někdo cenu. Umyl jsem nádobí a vše uklidil. Zítra už budu snad konečně jíst u stolu.

Dal jsem si dlouhou horkou sprchu a šel si lehnout. Natáhl jsem se na svoji pracně dovlečenou matraci, naklepal polštář a přikryl se dekou, kterou jsem si naštěstí vzal. Pořádně jsem se zachumlal, protože tu byla trochu zima, ale na spaní mi to takhle vyhovuje. S myšlenkami na nějakou určitě pohodlnou postel jsem pomalu usínal.

____________________

První díl opravený a s opravami měním i komentáře pod tím, jelikož ty starší mi s odstupem času přijdou lehce cringe. Díky za hlasy, přečtení a prostě všechno. Díky za vás. Vaše Loonie💜