Přemkovo tajemství

"Vezmeš si mě?"

Dalšího dne z rána se Přemek s princeznou setkal na jejich oblíbeném místě v zahradách. Tichém zátiší obklopeném hustým porostem, které skýtalo krásný výhled do lesnaté krajiny rozprostřené pod Arborlonem. Sluneční paprsky si razily cestu korunami stromů a vytvářely tak hravé stíny. Vzduchem se linuly libé vůně a okolí hrálo všemi barvami. Celá příroda vítala přicházející jaro.

Princezna byla ve výborné náladě. S úsměvem se vynořila ze zahrad a ladným krokem přišla k Přemkovi, který zahloubaně seděl na lavičce a hleděl do dáli. Se smíchem ho zezadu objala a něžně políbila. Přemek se zmohl na chabý úsměv a udělal princezně místo vedle sebe. Přemek byl toho dne celý zasmušilý. Už brzy se s princeznou rozejde a pak už jí nikdy neuvidí... Navíc se o své břímě ani nemohl s nikým podělit.

"Musíš o nás říct svému otci." řekl po chvíli Přemek.
"Musíš o nás říci všem." Princezna mu věnovala nejistý pohled. Přemek sebral všechnu kuráž a poklekl před princeznou. Její výraz zalila vlna očekávání.
"Vezmeš si mě?" zašeptal Přemek. "Ach, ano!" vískla Amberle a vrhla se Přemkovi do náručí. Chvíli ho zuřivě líbala, ale pak se Přemek náhle odtáhl a řekl:
"Chci, abys věděla, že ať se stane cokoliv, nikdy na tebe nezapomenu a budu tě vždycky milovat." načež se omluvil a odešel. Nechal tak princeznu v rozpacích uprostřed zahrad samotnou...

Nebohá princezna! Ubohý Přemek!!