Mango Girl | Pozastaveno

-17-

Šli jsme směrem k Eiffelovce. Věděla jsem to, protože to je jediná cesta, kterou si pamatuju. Měla jsem pravdu. Pořád mi vrtalo v hlavě, co tam budeme dělat, když jsme tam už jednou byli. Ale tak nechám se překvapit.

Asi za pět minut jsme konečně dorazili, podle mého očekávání, k té Eiffelovce a výtahem jsme tentokrát vyjeli až do třetího patra. Tedy nejvýš, co to jde. Zašli jsme do restaurace. "C.....cooo t...tady v...všichni d...děláte?" vykoktala jsem ze sebe, když jsem u našeho rezervovaného stolu, kde máme sedět, viděla mámu, tátu, mojí milovanou Sarah a jejího Paula. Ani mi neodpověděli a hned, jak jsem dokončila svou otázku, mi začali zpívat:,"Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí, zdraví. Hodně štěstí naše Camy! Hodně štěstí, zdraví." Hned jak dozpívali, jsem se rozbrečela. Nikoho jinýho by to asi nerozbrečelo, ale já jsem na tohle hrozně citlivá. Prostě jednoduše řečeno, jsem citlivka. "Tohle je ta nejkrásnější oslava, co jsem kdy měla. Děkuju moc!" vylezlo ze mě ubrečeným hlasem. Doopravdy jsem nevěděla, co na to mám říct. Doteď jsem tomu nemohla uvěřit, a tak jsem poprosila Blaka, aby mě štípnul, jestli se mi to totiž nezdá. A taky, že nezdálo. Jediný, čeho jsem byla schopná, bylo všechny postupně obejmout. Vůbec nechápu, jak tu oslavu udělali. Potom jsem už nad tím dále nepřemýšlela, protože nám přinesli jídlo.

"Čas na dárky!" zakřičela Sarah, vyskočila a držela v ruce dárek. Všichni ostatní tedy taky vstali ze židlí, vzali do rukou dárky a seřadili se do řady. Vždycky mi to přijde nehorázně vtipný, jak se prostě seřadí do takové fronty. Ani tentokrát se můj názor nemění. 

Omlouvám se, že kapitoly nemají asi tolik slov, kolik máte rádi, ale tento příběh jsem si prostě představovala, a bude to tak i nadále, že každá kapitola by mohla kolem 300 slov. Z důvodu, že taky mám v plánu další příběh, u kterého chci kapitoly psát min. s 500 slovy. Děkuju za pochopení.

Kája <3