Vzpomínka || Czech Supernatural story ||

//0.5// Jak to všechno začalo

Byla jsem s Mattem, mým nevlastním bratrem a zároveň nejlepším kamarádem, na mé chatě. Plánovali jsme, že na ní zůstaneme přes víkend a poté pojedeme k nedalekému jezeru pod stany.

Takovéhle výlety jsme podnikali jednou až dvakrát do měsíce. Chata byla na odlehlém místě, daleko od civilizace a plácek, kde jsme rybařili nebyl moc známý.

Nemám ráda přítomnost lidí, připomíná mi to, o co jsem přišla. Bývala jsem šťastné dítě plné radosti a rozdávala jsem úsměvy všem okolo sebe.

Mami mi vždy říkala, že jsem 'Její šťastná hvězdička', o tátovi toho moc nevím, odešel, když jsem byla ještě malá. Vždy k nám jednou za pár měsíců přijel a vždy mi něco přivezl. Mami mi na mé otázky, kde je táta, odpovídala, že je mariňák a hodně cestuje, takže na nás nemá čas.

Vždy jsem ho měla za hrdinu, který zachraňoval životy, ale když mi byly čtyři roky a mami zmizela, jsem v něj přestala věřit. Začala jsem ho vinit za to, že tu nebyl, když jsem ho nejvíc potřebovala a moje víra v něj upadala.

Poté co matka zmizela (šla večer na nákup a už se nevrátila), mi prý našla jedna rodina, jak bezcílně bloumám po silnici (na ten den moc vzpomínek nemám). Na jejich dotaz, kde mám rodiče, jsem jim pověděla, že maminka šla den předtím na nákup a ještě se nevrátila.

Napřed mému tvrzení nechtěli uvěřit, ale poté radši zavolali na policii, která během hodiny přijela. Jim jsem pověděla to samé, jako jsem řekla předtím a ti vyhlásili pátrání.
Matka se nikdy nenašla a otec se od té doby neukázal.

Jeden policista se mi zeptal, jestli je tu někdo u koho můžu zůstat, než maminku najdou, ale bydleli jsme v malé vesnici, spíš takové osadě a všechno příbuzenstvo jsem měla na druhém konci Ameriky.

Proto se matka z té rodiny nabídla (Margaret, tak se jmenovala), že bych mohla zůstat u nich. Policista jí vysvětlil, že jednoduše by to nešlo, ale že to můžou udělat tak, že napřed půjdu do dětského domova a pokud se matka nenajde, můžou mi odtud adoptovat.

Půl roku v dětském domově, pro mě byly nejhorší měsíce v mém životě. Ne, že by nám tam nedávali najíst nebo tak něco, bylo to kvůli tomu, že až tam na mě dopadla tíha toho, že je docela pravděpodobné, že svojí milovanou maminku už nikdy neuvidím. Že už mi nikdy nebude zpívat před spaním 'Don't you worry child', písničku, kterou jsem jako malá tolik milovala, nebo že už nikdy neuvidím ten její krásný úsměv.

Viníkem toho, že na mě ta tíha dopadla, byl on. 12ti letý kluk jménem Paul. Paul si mi vybral za oběť své šikany, ne tělesné, ale slovní. Nemám tím na mysli nadávky, vybral si ten nejhorší způsob. Rodinu. Poté co jsem mu pověděla, že moje maminka zmizela, mi pořád dokola opakoval, že moje drahá maminečka touhle dobou už někde hnije rozčtvrcená v příkopu, nebo že mi už neměla ráda a utekla.

Byla jsem nevinné dítě, ale představa toho, že mi moje maminka opustila mi pokaždé rozbrečela. A on se smál. Smál se tak dlouho, než přišly vychovatelky a vyhubovaly mu, že takovéhle věci se neříkají. Ale on pokračoval. Pokračoval celých šest měsíců mého pobytu v dětském domově.

Den mého odjezdu k rodině Wallsteerových nadešel a já Margaret skoro padla do náruče. Nechtěla jsem být v tom propadeném domově ani o minutu déle. Cestou k jejich domu jsem na jejich zadní sedačce usnula. Měli Mustanga a potahová kůže na jejich sedačkách voněla stejně jako kůže na sedačkách táty. Voněla jako bezpečí, které mi poskytoval, když mi vozil nočními ulicemi.

U Wallsteerových jsem se zabydlela docela rychle. Měli menší domeček na okraji velké louky, okolo které se tyčil les, dva psy Michaela a Thomase, jednu kočku a syna. Ten se jmenoval Matt. V době, když jsem k nim přijela mu bylo šest let a měl začít chodit do školy. Matt mi celkem rychle přijal za něco jako jeho sestru a stali jsme se nejlepší přátelé.