Rychlá jízda životem

Nemocnice

Z pohledu Jamese : "Miluju tě Jamesi. Nezapomeň na mě....." řekla Bell a zavřela oči.
"Ne Bell to mi nemůžeš udělat. Otevři oči. Nemůžeš mi umřít. Nesmíš!" Začal jsem s ní třást.
Otevřely se dveře a vešla záchranka. Naložili ji na lehátko a vezli ji do sanitky. Chtěl jsem jet s nimi, ale řekli, že to nejde.
"Pojď jedeme za nima, ale řídím." Řekl Marco.
Nic jsem na to neřekl a nastoupil do auta. Jeli jsme a zazvonil mi telefon.
"Kde jste Jamesi? Co Bell je v pořádku?" ptala se Sofie.
Nedokázal jsem ji to říct. Marco mi vzal telefon. "Jedeme do nemocnice. Bell je zraněná."
"Do jaké? Jedeme za vámi. Jak moc je zraněná co se stalo?"
"Chtěla zachránit Jamese. Emily ho totiž chtěla zastřelit."
"Jak vážné to je?"
"Trefily ji čtyři kulky. Hodně krvácela."
"Ne." Vzlykala Sofie.
"Napíšu ti až tam budeme pak přijeďte. Diego ať řídí."
"Dobře." Plakala dál.
"Neplač. Bell bude v pořádku. Nenechala by tu Jamese samotného." Řekl Marco a hlas se mu zlomil. Potom to položil.
Přijeli jsme do nemocnice. Vezli ji hned na sál. Operace trvá už pět hodin. Mezitím přišli Sofie s Mer a Diego. Obě plakaly. Diego vypadal, že nemá daleko od pláče, ale utěšoval Sofie. Marco šel obejmout Mer. Já tam prostě seděl. Slzy mi tekly po tváři. Bylo mi to jedno, že se na mě každý dívá. Přisedla si ke mě Sofie a obejmula mě. Chvíli jsme tam seděli, když v tom přišel doktor. "Vy jste pan James Cameron?"
"Ano."
"Operovali jsme vaši přítelkyni. Měla hodně modřin a pohmožděnin. Také měla i dvě zlomená žebra. Všechny čtyři kulky jsme vyndali."
"Jak je na tom? Přežije to?" Ptala se Mer.
"Ztratila hodně krve. Ještě pořád je v ohrožení života. Uvidíme jak se to bude vyvíjet. Pokud by zase začala krvácet musela by okamžitě na sál. Druhou operaci by už nemusela přežít. Takže musíme jen doufat, že se stabilizuje. Převezli jsme ji na ARO. Je v umělém spánku."
"Můžu jít za ní prosím?" Zeptal jsem se.
"No neměl bych to dělat, ale můžete. Prosil bych, aby jste tam šli po dvou. Nezdržujte se tam dlouho. Každý jen pět minut. Teď mě omluvte." Řekl a odešel.
"Jamesi jdi první. Určitě tam s Bell chceš být sám." Řekla tiše Sofie.
Jen jsem kývl a šel jsem za Bell.
Vešel jsem do jejího pokoje. Všude pípaly přístroje oznamující, že Bell žije. Ležela na posteli. Byla bíla jako mrtvola. Vzal jsem si židli co byla v rohu a dal ji k posteli a sedl si na ni. Vzal jsem ji za ruku. Byla mrtvolně ledová. "Proč mi to děláš? Nesmíš mi umřít rozumíš?! Nepřežil bych bez tebe ani minutu. Miluju tě a ty mě tu nemůžeš nechat samotného." Políbil jsem ji na tvář. Jedna slza ukápla na její ruku. Přístroje začaly zběsile pípat. Jeden dlouze pípal. "Ne Bell to mi nemůžeš udělat." Otevřely se dveře a vběhli dovnitř tři doktoři a dvě sestry. "Tady nemůžete být jděte na chodbu." Řekla mi jedna sestra. Na chodbě stáli Mer s Marcem a Sofie s Diegem. "Co se děje, že tam přiběhlo tolik doktorů?" Ptal se Marco.
Nic jsem na to neřekl opřel jsem se o zeď a sjel po ní dolů.
"Ne. To nemůže být pravda." Šeptla Sofie. Začala plakat. Mer málem omdlela tak ji Marco odvedl na vzduch. Sofie plakala Diegovi do trička. Diegovi už taky tekly slzy.
"Dokážeš to Bell. Bojuj." Řekl jsem.
Za chvíli vyšli doktoři. Postavil jsem se.
"Měla zástavu srdce..."