Navždy zamilovaná

6. Kapitola

Kde to jsem? Všude kolem mě je tma. Z ničeho nic se ke mě přivalí stín Kim.

Kim: „Nic neumíš! Roye si nezasloužíš! Cha cha cha cha.”
Mad: „Ne, to není pravda! Né to né!”
Lex a Kim: „Mad vzbuď se! Mad!”
Mad: „Věřte nebo ne, já měla hnusný sen!”
Lex: „Věř nebo ne, my ti věříme.”

Všechny jsme se rozesmály. Byla jsem úplně zpocená. Kim si mi sáhla na čelo.

Kim: „Vždyť úplně hoříš!”
Mad: „Ani ne.”

Následně si na mé čelo sáhne Lex.

Lex: „Kim má pravdu. Nechtěla by jsi se dnes vyležet a nejít do školy?”
Mad: „Ne, to je dobrý já to zvládnu.”

Vylezla jsem z postele.

Mad: „Kolik je hodin?”
Kim: „7:06.”

Udělala jsem pár kroků ke skříni, zamotala se mi hlava. Před sebou jsem viděla černo. Cítila jsem tvrdý úder do týlu hlavy. Probudila jsem se na posteli. Právě se nade mě shýbala paní profesorka.

Paní profesorka: „Myslím, že je vpořádku. Asi by tady u Mad měl někdo zůstat.”
Lex a Kim: „Já tu zůstanu.”
Profesorka: „Dle školního řádu zde může zůstat jen jedna.”
Lex a Kim: „Já.”
Profesorka: „Tak já jednu z vás vyberu. Kim zde zůstane.”
Lex: „Ach jo.”

*** Poté, co profesorka odešla***

Kim: „Jen si odpočni Mad.”

*** Po dvou hodinách ***

Kim: „Ty ještě nespíš Mad?”
Mad: „Ne, nemůžu usnout.”
Kim: „Zajdu si na záchod. Nikam nechoď, zůstaň v posteli!”
Mad: „Jo, neboj.”

Když Kim odešla, pomalu jsem usínala. Po cca deseti minutách mi začal zvonit mobil. Ještě že jsem ho měla na stolku vedle postele. Byla to mamka. Jakmile jsem si vyslechla co mamka chtěla, nebylo mi vůbec do smíchu. Bylo mi do pláče. Slzy mi stékaly po tváři. Čekala jsem kdy přijde Kim. Hned, když přišla řekla jsem jí co se stalo a že ihned musím jet domů. Můj děda jel s babičkou pod stan (autem) a měli nehodu. Babička je vpohodě, ale děda je v kómatu.

Mad: „Kim prosím, musím domů. Zkus zajít za učitelkou.”
Kim: „No, když já nevím. Nemohla by pro tebe třeba přijet mamka?”
Mad: „Jo to by mohla. Zkusím ji zavolat.”

*** Po dlouhém přemlouvání ***

Mad: „Mamka pro mě přijede. Za půl hoďky bude tady.”
Kim: „Ok já zajdu za učitelkou že jsi zavolala mamce, aby pro tebe přijela, jelikož se to zhoršuje, ale ty musíš dělat, že ti je úplně hrozně, i když je to už lepší, jo?”
Mad: „Jo, jo.”

Po nějaké době je vše domluvené já dělám že mi je špatně, motá se mi hlava a Kim mě podpírá abych "nespadla". Takhle jdeme přes celou školu, až na školní parkoviště k autu. Rozloučím se s Kim a pošlu přes ní na papírku napsaný vzkaz pro Lex:

„Promiň mi to, že jsi se mnou tyto krušné chvíle nemohla být. Mám tě moc ráda a ty to víš... Myslím že teď budu alespoň do konce týdne doma, abych se z toho dostala. Až se vrátím, jistě ti to vynahradím.”

Nastoupím do auta, zabouchnu dveře, zamávám Kim a znovu se rozbrečím. Mamka mě uklidňuje. Cestou domů se stavíme do nemocnice podívat se za dědou.

Chvíli trvalo té paní na recepci, než se vymáčkla, na jakém pokoji, děda leží. Nejprve jsem se moc neodvažovala vidět ho v tomhle stavu. Doktor říkal, že je to s dědou zlé. Jestli se někdy z kómatu probudí, bude jezdit na vozíčku. Přišel totiž o nohu, která se mu zasekla v troskách auta. Nemohla jsem tam stát a dívat se na něj. Objala jsem ho a šla čekat na chodbu. Na tohle jsem nebyla připravená. Dnes je den plný neštěstí.

*** Doma ***

Mad: „Jdu nahoru!”
Mamka: „Ok.”

Lehla jsem si na postel. Přemýšlela jsem nad tím​, jak mě ze sekundy na sekundu přestalo být špatně.

Život se mi obrátil vzhůru nohama. Náhle na dveře zaklepala mamka. Jenže já teď nikoho vidět nechtěla.

Mad: „Jdi pryč mami!”

Řekla jsem smutně.

Mamka: „Máš tady návštěvu, Mad.”
Mad: „Kdo je to?”
Mamka: „Tvá sestra Daphne, udělala si taky čas ve škole.”

Radostně jsem vyskočila z postele a otevřela dveře pokoje, ovšem slzy mi stékaly dál. Daphne jsem neviděla už rok. Objala jsem ji. Ona mi utřela slzy z líček. Vypadala nádherně, na sobě měla černé, legínové kalhoty, bílé tílko a svetřík. Vlasy měla rozpuštěné.

Povídali jsme si až do noci. O půl dvanácté nám mamka přišla říct jestli nechceme už jít spát. Daphne tady bude do konce týdene, stejně jako já, takže si to spolu užijeme.

*** V pátek ***

Mad: „Ahoj Daphne a užívej si, že ještě nechodíš do práce. Pozdravuj Stevena.”

Steven je její kluk.

Daphne: „Jo, jo. Děkuji. Budu ho pozdravovat. Někdy si můžeme někam spolu zajít, i se Stevenem, aby jsi ho konečně poznala.”
Mad: „Určitě.”

Poté jsem se rozloučila i s rodiči. Když odešli, začala jsem chystat byt na Roye, který by měl přijet tak za dvě hodiny. Nebo spíše já pojedu pro něj na nádraží.

Jakmile mi zavolal, že už bude na nádraží, zrovna jsem douklízela. Vysávala jsem, zametala jsem, utírala jsem prach, připravila jsem tyčinky, brambůrky, sušenky a obložené chlebíčky na stůl.

Vyzvedla jsem Roye a jeli jsme domů. Byl velmi mile překvapen, když viděl občerstvení na stole.

Mad: „Tady bude tvůj pokoj, ale jestli tu nebudeš chtít spát sám, tak si můžeš lehnout na matraci, do mého pokoje.”

Řekla jsem a ukázala jsem na pokoj pro hosty. Roy si tam odložil tašku a všechny své věci.

Roy: „Dobře. Ještě se rozhodnu.”
Mad: „Ok. Tady je kuchyň, tam obývák a tady koupelna a záchod. Teď půjdeme nahoru.
Roy: „Ok.”
Mad: „Tady je mé "království".”

Řeknu a ukážu na svůj pokoj. Roy se pousměje a lehce kývne hlavou.

Mad: „Vlastně by jsi mohl spát na tam té posteli.”

Ukázala jsem na zeď. Chvíli jsem Roye nechala přemýšlet a pak jsem zatáhla o poličku a vysunula ze zdi skládací postel. Roy se na mě díval s otevřenou pusou.

Roy: „Tak já budu spát tady.”
Mad: „Klidně. Tady mají rodiče ložnici, tady je záchod a koupelna, tam tělocvična a tam vzádu je herna. Tady je má šatna. Je tady všechno oblečení, které existuje, až na takové ty japonské, čínské a celkově cizí oblečky. Mám tu i některé chlapecké kusy. Když půjdeš dál po téhle chodbičce, dojdeš do takové menší místnosti. Tam si stoupni a zavři oči. Tak a už to je. S malou pomocí počítače, zadání tvých velikostí, oblíbených barvách, oblíbený styl a střih a nechala jsem ti ušít oblečení přímo pro tebe. Takhle to bude vypadat.”
Roy: „Wow. Ale to jsi nemusela.”

Roy mě něžně chytil za ruku a dál mi pusu na líčko. Hned jsem zčervenala.

*** Po 30ti minutách ***

Mad: „Pustíme se do toho jídla, co jsem připravila?”
Roy: „S radostí.”

Zbytek dne jsme jedli, pili, povídali si a smáli se.