Jednodílovky - Outlaw Queen / one-shots CZ

Deník

Regino,

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem tě poznal. Podzim. Silný vítr nám mlátil listím do obličejů. Byl jsem skloněný a šel po ulici, snažil se projít tím větrem ke svému autu, když jsme do sebe vrazili. Omluvil jsem se a pohlédl do tvých očí. Již od začátku naše láska začala jak v nějakém filmu. Hned v ten den jsem tě pozval na kávu do mé oblíbené kavárny. Kam jsme i nadále chodili po zbytek našeho času. Sedávali jsme na své místo, k našemu stolu, do naší kavárny. Roky nám přibývali a z naší lásky vzniklo něco víc. Dala si mi víc než si dokážeš představit. Dala si mi dceru. Naše malá Hope. Je úžasná. Vlasy má po tobě a oči po mně. I nadále chodíme do naší kavárny, na naše místo, na naši kávu s naší dcerou. Zapomněl jsem zmínit naši svatbu ! Jak jsem mohl zapomenout na naši svatbu... Několik měsíců plánovaná, naprosto úžasná svatba. Nechtěl jsem nic velkého, ale tvá rodina nám to nedovolovala. Máš opravdu obrovskou rodinu, víš to ?

Stále tě vidím v těch šatech, tvůj oslniví úsměv. Tvé šaty, náš první společný tanec. Všechno to vidím jakoby to bylo včera a přitom je to již 7 let. Naše Hope má 7 let, věřila bys tomu ? Roste tak rychle. Ve škole je opravdu šikovná. Nedávno nám přinesla obrázek, kde nakreslila celou naši rodinu. Je přilepený na lednici společně s ostatními. Má opravdu talent a říkají to i učitelky ve škole. Je to skvělý pocit. Každý den vychází z našeho domu s culíkem a v uniformě s tvým oslnivým úsměvem na tváři. A vrací se úplně stejně. Škola ji moc baví a jak jsem již zmínil, tak je opravdu šikovná. Celá maminka. Jsem na ni moc hrdý. Máme být taky na co hrdí. Hope Hood-Mills. To nejlepší, co se nám v životě mohlo stát.

Je to měsíc, kdy mi zavolali. Věc, kterou bych rád zapomněl. Vrátil čas. Tak strašně rád bych vrátil čas. Jeden dlouhý měsíc. Volali mi okolo 11 hodiny. Čas, kdy většinou ležíš vedle mě, ale tentokrát tam nejsi. Zvedl jsem telefon.

Nemohl jsem dýchat. Můj svět se zastavil. Slyšel jsem jen "Nemocnice" a "vaše žena" a byl jsem na nohách. V náručích Hope, v autě, na cestě k tobě. Nestihl jsem se ani obléct. Jel jsem ve svém pyžamu, stejně jako naše Hope. Jel jsem rychle. Nevnímal jsem okolí. Nepřál jsem si nic víc jen, abys byla v pořádku. Dokola jsem si opakoval, že jsi v pořádku a ať je to cokoliv, tak se z toho dostaneš. V Nemocnici mi vzali Hope z náručí a poslali mě přímo za tebou. Ležela si tam. Jako tam ležíš doteď. Napojená na spoustu hadiček a přístroj. Doktoři mi říkali, že nemůžeš sama dýchat. Snaží se ti pomoct, jsi silná říkají. Opakovali to několikrát zatímco já seděl u tvé postele a držel tě za ruku. Jsi silná. Opakoval jsem si ve své hlavě. Jsi silná.
Řekli mi, co se stalo. Měla jsi autonehodu. Zavinil to řidič druhého auta. On je v pořádku, vyvázl jen se zlomenou nohou. Byl opilý a ty na špatném místě a v hodně špatnou dobu. Prý bojuješ statečně.

Snažil jsem se neusnout, ale mé tělo bylo unavené. Nesmí, ale nakonec podlehlo a vedle tebe usnulo. Nenávidím se za to, ale nedokázal jsem tam pro tebe být. Ty jsi byla ta, co ztrácela svou sílu, ty jsi byla ta co ležela v nemocnici, tak proč já tam nedokázal být a nenechal pro tebe otevřené oči ? Naštěstí si vedle mě byla i ráno, ale to mě neomlouvá. Měl jsem být vzhůru celou noc, pro tebe. Ráno jsi již dýchala sama a doktoři mi opět opakovali.
Vaše žena je silná a zvládne to. Má před sebou dlouho cestu, ale nic není nemožné. Vaše dcera je s námi.

Musel jsem od tebe pryč. Čekala tě operace a tak jsme se spolu na několik hodin rozloučili. Doktor řekl, ať se ničeho nebojím, že to nic není. Ale sestra mi následně řekla opak. Přitížilo se ti a oni nevědí, co se děje. Když se po několika hodinách opět shledáme, již nejsou natolik pozitivní. Měli strach. Báli se na mě mluvit, vyhýbali se mému pohledu. Byli povinni mi říct tvůj zdravotní stav, ale nic mi neřekli. Přišla k nám sestra, v náručí měla Hope. Naše Hope plakala, sestra mi ji předala a pohladila tě po tváři, popřála ti štěstí. Řekla, ať jsi hlavně silná a bojuješ. Položila mi na krátkou chvíli ruku na rameno ve znamení soucitu a odešla. Stále jsem nevěděl, co se s tebou děje. Ale byl jsem tam s tebou. Byl jsem silný a doufal jsem, že i ty jsi stejně silná. Bylo tam tolik hadiček. Hope se mě zeptala, co je s maminkou. Řekl jsem, že jen odpočíváš po dlouhém dni. Usnula mi v náručí. Myslel jsem, že ji sem přinesli, aby se rozloučila, ale nechce se mi tomu věřit. Děti by neměli vidět své rodiče v tomhle stavu. Dopadne to dobře.

Tak vypadali tvé první dny na přístrojích. Po měsíci je to furt stejné. Hope je u svých prarodičů. Ptá se na tebe a já stále lžu. Řekl jsem ji, že jsi již doma. Ale, že musíš odpočívat a proto s námi nemůže být. Snažím se tu pro tebe být, ale musím chodit i do práce. Musím nás živit. A proto se s tebou vždy na několik hodin rozloučím a doufám, že zde stále budeš.

Ptáš se, co se dělo během toho měsíce, než jsem začal psát tento deník ?

Hope chodí do školy. Jezdí od prarodičů, protože já bych se o ní nestíhal postarat. Ptá se na tebe každý den a já se jí snažím vídat, alespoň obden. Jsem tu s tebou každý den. Doktoři tvrdí, že tvůj stav je stále stejný a pokud se nebudeš zhoršovat máš naději na kompletní uzdravení. Řekli mi, že mě slyšíš a tak se s tebou snažím, co nejvíce komunikovat. I když by nemělo, je to těžké. Proto jsem se rozhodl psát i tento deník. Je to opravdu dlouhý měsíc bez tvého úsměvu, bez tvých očí, bez tvého objetí, polibku prostě bez tebe. Doufám, že se nám, co nejdříve probudíš. Celá rodina v to doufá. Znáš Margaret a ty její řeči o naději ? Tak teď se zdvojnásobili. Vždycky si to nenáviděla a já se nad tím vždy smál. Ale teď ty řeči začínám mít i já ! Mary Margaret mě nakazila a ty bys mě za to nenáviděla. Úplně tě vidím jak bys kroutila hlavou a protáčela oči pokaždé kdybych to slovo řekl. Naděje. Nicméně i přesto se naše dcera jmenuje Hope. Docela ironie, nemyslíš ? Ale byl to tvůj nápad a já ho miloval. Hope Hood-Mills. Naše dcera. Před týdnem měla narozeniny. Jak víš bylo ji už 7 let. Měla obrovskou rodinnou oslavu. Dal jsem ji ten náhrdelník s peříčkem, o kterém jsi říkala, že by to byl moc krásný dárek pro ni. Milovala ho, okamžitě si ho zapnula kolem svého krku a řekla, že ho nikdy nesundá. K náhrdelníku jsem ji dal toho obrovského jednorožce, o kterém jsem já řekl, že to bude perfektní dárek. Takovou radost jako z náhrdelníku neměla, ale radost tam byla. Opět si mi dokázala, že naši dceru znáš lépe než já. Stále nevěřím, že roste tak rychle. Roste tak rychle, že začínám opravdu přemýšlet nad druhým dítětem. I ona se mě ptá zda bude mít někdy sourozence. Jen si ji představ. Velká sestra. Byla by úžasná velká sestřička svého brášky. Mimochodem. Nad hlavou ti visí obrázek od ní. Kreslila ho den před svou oslavou. Přála si, aby si tam mohla být s ní a tak nakreslila všechny členy rodiny a vedle dortu stojíš ty, já a ona. Další členové jsou vedle nás, všichni máme široký úsměv na tváři.
Je to krásné. 

Opravdu ji moc chybíš. Všem nám moc chybíš. Měsíc je dlouhá doba a já si na světe nepřeji nic jiného jen, aby si tu již byla s námi. Abych mohl znovu spatřit tvůj tvůj úsměv, udělal bych cokoliv. Hope prý každý den ulehá do postele a říká "Doufám, že maminka nebude odpočívat dlouho. Mám ji toho tolik, co říct. Chybí mi" a tak ti chci vzkázat, aby si nám moc dlouho neodpočívala, ale mezitím, co odpočívat budeš, tak já budu psát tyto řádky. Chtěl bych ti každý den napsat několik řádků, aby si neztratila přehled, ale zcela upřímně ti musím říct, že toho mám moc a asi to nebudu všechno stíhat. Pokusím se ti, ale psát co nejčastěji.

Miluji tě,

Robin.