Jednodílovky - Outlaw Queen / one-shots CZ

Milady

Sedím na opuštěném místě, ze kterého vidím celé městečko nesoucí název Storybrooke. 

Nikdy jsem ho neviděl na mapě a tak mě opravdu zaujalo. Dostal jsem se sem v kufru tmavovlasé slečny v černém mercedesu. Prakticky jela uprostřed ničeho, náhle se zastavila, trochu popojela a bylo tady. Abych Vám vysvětlil proč jsem byl v kufru auta. Narazil jsem na něj jako na opuštěné auto na kraji New Yorku a tak jsem se rozhodl do něj podívat, jakožto správný automechanik umím auto odemknout bez jakéhokoliv poškození a tak jsem odemkl přední dveře u řidiče a kufr. Nenašel jsem toho mnoho, ale dalo se v něm přespat a to se mi vždycky hodilo. Možná bych Vám měl objasnit proč se mi hodilo v něm přespat.

Před půl rokem jsem přišel o ženu a na krku mi zůstal náš syn Roland. Miloval jsem ho celým svým srdcem, ale nebylo to jednoduché vychovávat čtyřletého synka v New Yorku.Náš byt byl malý a správce za něj chtěl nekřesťanské peníze a co Vám budu povídat. Moje práce také stála za nic, protože mi neustále můj šéf šlapal na paty a tím jsem všechno kazil a když mě pak vyhodil, začali nabývat problémy. Žena se dostávala do stresu, že nemáme z čeho žít, já jsem byl od rána do večera v pracích na černo, protože mi můj bývalí šéf zkazil pověst u všech mechanických firem v NY a tak to nebyla žádná sláva. Rodinu jsem ale stále stačil živit, i když náš maličký Roland musel odejít ze školy, protože tu jsem finančně neutáhl. Mariana (moje žena) si našla také nějakou práci, abychom našeho syna dostali zpět do školky, protože bez školky, by nemohl nastoupit do školy a to se nesmělo stát. Tou prací se Mariana dostala ještě do většího stresu a až jednoho dne v parku při krmení kačen s Rolandem zkolabovala. Roland nad ní dobu jen tak stál než si jich všiml muž jménem Christian. Pokud jste si až doteď mysleli, že moje žena zemřela tak vás teď vyvedu z omylu. Utekla mi za lepším životem s tímto doktorským zbohatlíkem Christianem. Věřili byste tomu ? Nechala tu klidně mě a hlavně Rolanda v malém bytečku v New Yorku. Její bohatý přítel nám zařídil extrémně rychlý rozvod a mně nezbývalo nic jiného než souhlasit. Roland ani já jsme ji od té doby již neviděli a s námi to šlo stále z kopce až nás jednoho dne správce vyhodil z bytu na ulici. Sbalil jsem dva kufry a zbytek věcí rozprodal, abych si mohl zaplatit přespání na nějakém motelu. Dalo nám to asi na dvě noci a pak jsem byl nucen svého milovaného syna tahat po starých opuštěných barácích apod. Protože bez stálé práce v NY byt prostě neseženete. 

No a proto se mi hodilo toto opuštěné auto. Žili jsme v něm asi týden, když nám jednoho rána práskl kufr nad hlavou a startovalo auto. Mechanik jsem sice byl, ale dostat se z kufru jsem opravdu neuměl. Tmavovlasá slečna si nás vůbec nevšimla za celou cestu a naštěstí Roland celou tu cestu do tohohle městečka prospal, takže si nás ani nemohla všimnout. Proč jsem nic neřekl ? Doufal jsem, že nás odveze na místo, kde konečně dostanu práci a budu moct dát svému synovi život, jaký si zaslouží. 

Tmavovlasá kráska parkovala před dost krásným bílým domem a myslím si, že byla dost překvapená, když otevřela kufr a já se na ni lehce pousmál. Vlastně nebyla ani tak překvapená jako k smrti vytočená. Opravdu vypadala jakoby po mně chtěla hodit ohnivou kouli. Když ale uviděla malého Rolanda trochu ji pohled zchladnul a pobídla nás ať vylezeme z auta  a jdeme alespoň na čaj. Čaj nám oběma by dost bodnul a tak jsem neváhal, vzal Rolanda do náruče a kráčel za touto kráskou dovnitř jejího paláce. Když otevřela dveře, nestačil jsem se divit jak moderní dům to byl. Musela být asi dost při penězích a proto jsem Rolanda okřikoval jakmile na něco sáhl. Ona samozřejmě říkala, že je to v pořádku, ale podle mě to na nás trochu hrála. Posadila mě do krásného světlého obývacího pokoje, kde Roland vydržel asi 30 sekund po tom, co odešla postavit na čaj. Potichu jsem ho sice volal zpět, ale nikde jsem ho neviděl. Stál jsem zrovna v jiné místnosti, když nám tmavovláska přinesla čaje 

"Ehm, Ehm...Tady máte ten čaj. Smím se zeptat, co tam hledáte?"

"Moc se omlouvám. Někam se mi tady zatoulal můj syn, chtěl jsem ho pouze najít." vracel jsem se k ní, abych se zpět usadil na gauč. 

"Jen ho nechte. Nemá se mu tady, co stát. Možná narazil na mého syna" řekla mi s úsměvem a ucucávala u toho svůj čaj.

Také jsem se napil. "Hmm..Máte syna. Kolik mu je smím- li se zeptat? Milady"

Trochu se ušklíbla, když jsem řekl milady. "Ano, mám. Minulý měsíc slavil 10 let. Nemohu uvěřit, že mi Henry tak rychle roste před očima. Je to jako včera, kdy jsem si ho přive..." nachvilku se odmlčela a pak dodala "Ááá, tady je máme. Henry vidím, že malého Rolanda již znáš, tohle je.." ukázala na mě rukou a vyzvala mě, abych její větu dokončil. "Robin. Robin Locksley" 

"Robin" řekla mé jméno tak něžně s úsměvem, že jsem se snad musel culit jako idiot. Henry se na mě usmál a k tomu dodal. 

"Budu hádat, že máma se Vám ještě nepředstavila." ušklíbl se. "Regina Mills, místní SVOBODNÁ starostka" to jak zdůraznil slovo svobodná mě trochu rozesmálo. Mezitím se Roland stihl posadit Regině na klín a hrát si s jejími vlasy.

"Henry! Běž si raději s Rolandem hrát. Ukaž mu třeba svůj pokoj." Sesadila Rolanda z klína a jeho ruku nabídla Henrymu. Ten se ji tedy chytil a když kluci odcházeli tak se mi Regina omlouvala za jeho chování(vlastně mě ani nenapadlo se omluvit, že se mi můj syn plazil po jejích nohách) a mně to nedalo, abych se nezeptal. 

"Smím se Regino, proč jste k nám tak vstřícná ? Prakticky jste nás našla vloupané ve vašem kufru, pozvala dál do vašeho domu, nechala nás pít váš čaj a nechala jste vašeho syna ať si hraje s mým synem"

"Máte pravdu, asi se chovám až moc vlídně k cizím lidem. Většinou to u mě zvykem nebývá, ale slitovala jsem se nad Vámi hlavně kvůli vašemu synovi. A protože i vy vypadáte docela jako sympatický muž, vyjednám Vám pokoj ve zdejším bistru." ušklíbla se a zvedla telefon. Chvilku s někým hovořila a pak na mě s úsměvem mrkla "Máte to vyjednáno. Sbalte si, odvezu vás tam."

Nevím jak se to stalo, ale byl jsem z toho tak nadšený, že jsem ji s úsměvem políbil. Trochu jsem couvl, začal se omlouvat a volat Rolanda. Ona mlčela a mlčela až do zdejšího bistra, kde alespoň malému Rolandovi odpověděla na Dobrou noc.

"Dala byste mi plosím pusinku?" Regina na něj chvilku jen koukala, ale nakonec od ni dostal jednu sladkou na tvář se slovy "To máš, aby se ti tady hezky spinkalo".  Rty jsem ji naznačil "DĚKUJI" a na to ona opět nereagovala a odešla.

Od té doby jsem ji vlastně moc neviděl, ale líbila se mi od samého začátku a tak jsem rozhodl ve městě zůstat. Žiji tady již asi měsíc. Lidem se straním, pracuji u zdejšího mechanika a Roland chodí šťastně mezi děti do školky. Zatím žijeme ve zdejším lese, ale doufám, že si tu časem pronajmeme alespoň byt. A také doufám, že ještě někdy spatřím svou Milady. A tak teď sedím na tom starém skáceném stromě a sleduji jak se u mé Milady rozsvící a zhasíná v kuchyni. 

Jak jste si asi všimli v této části většina času patří Robinovi. Vůbec nevím jak mě tenhle příběh napadl, ale prostě jsem si sedla za wattpad a řekla si, že něco napsat konečně musím, no a vzniklo toto. Snad se Vám to bude aspoň trochu líbit a Ahoj příště. ♥♥

~ Bonnie ❤