Zpátky do sedla

Poslední možnost

Cesta až k domu proběhla v tichu. Jen jsem Roberta musela navést na správnou cestu, ale potom, když se nedalo nikam jinam odbočit, zavládlo v autě ticho, které rušily písničky puštěné v rádiu. Robert si hlasitě pískl, když se před námi objevil hlavní dům s okolními budovami.

„Tvůj strýc ví, kde si má najít práci," poznamenal, když zaparkoval auto poblíž našeho domku pod stín velkého dubu. Odepnula jsem si pás a vystoupila z auta.

„To nejspíš jo," poznamenala jsem a vzala si z auta svůj batoh. Zamířila jsem do domu a Robert mě následoval.

„Roberte tady!" ozval se odněkud strýcův hlas. Ohlížela jsem se tak dlouho, dokud jsem ho neuviděla stát u vrat před velkou budovou a mávat na nás. Typovala jsem to na stáj.

„Jdeš?" zeptal se mě Robert.

„Jen si hodím domů batoh," odpověděla jsem mu a zamířila k našemu domku. Vyběhla jsem schody na verandu. Z boční kapsy v batohu jsem vytáhla svazek klíčů a odemkla si dveře. Hned jak se otevřely, přimotala se mi pod nohy velká koule chlupů, která mi hned vytvořila úsměv na rtech, obzvlášť když na mě kulil svá velká roztomilá očka a vrtěl u toho ocasem.

„Ahoj Tuláku," přivítala jsem se s ním. Vhodila jsem batoh do chodby a znovu zavřela dveře. Sklonila jsem se k Tulákovi a pořádně ho podrbala.

„Roztomilý raťafák," poznamenal Robert. Ani jsem si nevšimla, že je hned za mnou. Nadskočila jsem a s úsměvem se na něj otočila. Tulák na něj vyskočil a opřel se o něj předními packami. Robert se zasmál a poškrábal ho za ušima. Potom se podíval se šibalstvím v očích na mě a než jsem se stihla nadát skončila jsem přehozená přes jeho rameno.

„Roberte!" vykřikla jsem pobaveně. Tušila jsem, že mě nese do stáje, ale když se se mnou párkrát otočil, obávala jsem se toho, že tam v pořádku dorazíme. Jenže tím, jak se se mnou točil mi vytvářel úsměv na tváři a já se u toho smála, jak blázen.

Když se se mnou konečně zastavil, cítila jsem jak se mi do hlavy hrne krev. Robert mě na něco vysadil a mě se zamotala hlava a málem jsem spadla kdyby mě nezachytil za ruky a nepomohl mi vybrat rovnováhu.

„Opatrně," řekl pobaveně. Počkala jsem až se mi přestane motat hlava a oči mi zase zaostří. Potom jsem se rozhlédla okolo sebe a zjistila, že sedím na ohradě a Robert mě drží za ruce, abych nespadla a Tulák sedí hned u něj.

„Nelekni se." Přesně ve chvíli, kdy to Robert vyslovil se vedle mě objevila hnědá koňská hlava s bílou lysinou.

„Ahoj, fešáku," zašeptala jsem k němu, vysoukala svoje ruce z Robertova sevření, přehodila nohu přes ohradu a úplně se natočila ke koni. Rukama jsem se dotkla jeho lysiny a začala ho po ní hladit.

„Ten pohled se mi líbí," ozval se z druhé strany od koně strýcův hlas a následně se objevila i jeho hlava s nakrátko ostříhanými vlasy. Sklonila jsem pohled, ale nepřestala jsem se usmívat a hladit koně.

„To je ten, kterého mám vyzkoušet?" zeptal se Robert. Strýc přikývl.

„Jo to je Diablo," řekl strýc a pohladil koně po lysině. Robert přikývl a rozeběhl se zpátky k autu, z kterého vytáhl jezdeckou přilbu. Společně s ní přiběhl zase zpátky k ohradě a nasadil si ji. Podlezl ohradu. Přestala jsem koně hladit a přetočila se dovnitř ohrady, abych lépe viděla. Uvnitř byly postavené překážky, hlavně křížky a kavalety.

Robert se vyhoupnul do sedla a upravil si třmeny. Zapřela jsem se rukama o ohradu a sledovala Roberta, jak s Diablem kluše okolo ohrady. Potom s ním najel na kavalety, ale bylo poznat, že ho Diabolo pořádně neposlouchá. Neustále mu u toho cukal hlavou.