Staré rány

206 17 3
                                    

Lena

Stáli jsme u přepravníku a čekali na výrok veterináře, který prohlížel Diabla. Neunikly mi strýcovi kradmé pohledy, které směřovaly ke mně. Bolely mě žebra, rameno a noha, ale jinak jsem byla v pohodě. Spíš jsem se bála o Diabla. Přišla jsem o jednoho koně a nechtěla ztratit dalšího.

„Nenašel jsem žádné zranění. Možná je ještě trochu vyděšený, ale jinak je v pořádku," řekl veterinář. Oddychla jsem si a podrbala Diabla na krku.

„Děkujeme," poděkoval mu strýc. Veterinář si sbalil kufřík s věcmi a odešel. Opřela jsem se hlavou o Diabla. Byl v pořádku, ale zvorala jsem s ním závod a neumístili jsme se. Neúspěch rovnal se prodej.

„Leno, měl by se na tebe někdo podívat," naléhal strýc. Sundala jsem si sako a odhodila ho do blízké truhly. Bylo mi jedno zda se skrčí.

„Jsem v pohodě. Naložíme koně a pojedeme domů?" zeptala jsem se. Snažila jsem se ignorovat starostlivé pohledy ostatních. Už jsem jich měla plné zuby.

„Dobře. Mary, Danieli, přiveďte ze stáje koně a Mary vyzvedni si stužku. Pojedeme domů. Filipe pomoz jim sbalit věci," nařídil strýc. Nezaváhala jsem ani na chvíli a zavedla Diabla do přepravníku. Připevnila jsem vodítko k oku ve stěně a vyšla z přepravníku. Na parkovišti jsem nikoho neviděla, tak jsem si sundala košili a vyměnila ji za tílko. Potlačila jsem syknutí, když jsem si přetahovala tričko přes hlavu a podívala se na bok, který pomalu červenal v předzvěsti budoucí modřiny.

„Chce to led." Zadívala jsem se na Filipa, který zrovna přiváděl grošáka od Mary k přepravníku. Pustila jsem lem trička, které ve vteřině překrylo zranění a dala si na něj ještě kostkovanou košili.

„Já vím. Nejsem zraněná poprvé," odsekla jsem mu. Nepotřebovala jsem od něj slyšet žádné rady a moudra. Navíc během let, kdy jsem jezdila nebyla doba, kdy jsem se nezranila. Zlomeniny, naraženiny, modřiny a další drobná zranění byly na pořádku dne.

„Jasně, promiň, že se starám," odpověděl mi, když vyšel z přepravníku.

„Tak se nestarej." Na to nic neřekl. Přezula jsem si boty a vložila je do truhly, kterou jsem následně zavřela.

Přípravy k odjezdu probíhaly rychle. Daniel naložil svého koně, věci jsme dali do přední části přepravníku a nakonec nasedli do aut. Domů jsme jeli stejně jako sem. Já se strýcem v přepravníku a ostatní ve strýcově roveru. Jenže místo toho, abych si se strýcem povídala, pustila jsem si písničky do sluchátek a uzavřela se ve vlastním světě.

Jakmile jsme přijeli zpátky domů, stmívalo se. Nezabývala jsem se tím, abych pomohla odvést koně zpátky do jejich stájí nebo abych si uklidila své věci. Místo toho jsem jen vyskočila z auta, nechala se přivítat od Tuláka a následně vešla do našeho domu. Neměla jsem hlad, tak jsem zamířila rovnou k sobě do pokoje, lehla si na postel a nechala se uklidňovat písničkami, zatímco se mi hlavou honily myšlenky o všem možném.

Filip

Princezna mě vážně štvala. Nejenže jsme se kvůli ní včera večer trmáceli celou cestu zpátky domů, ale navíc pak vyletěla jako čertík z krabičky z přepravníku a ani nám nepomohla vybalit. Ani Diabla nevyvedla z přepravníku a musel to udělat Tedd. A navíc všichni měli nějakou ponurou náladu. Štvalo mě to. Obzvlášť vidět někoho jako Thomas se trápit. A co hůř to naštvání přes noc nepominulo ani zatracené čištění stání mi nepomohlo uvolnit ten hněv na ni. Nejradši bych jí něco pořádně od plic řekl, ale byla to neteř mého šéfa, takže jsem nemohl. Život byl tak nefér.

Zpátky do sedlaKde žijí příběhy. Začni objevovat