Zpátky do sedla

Nový domov

Když jsem otevřela dveře od domu, vešla jsem do chodby, v které na pyramidách byly postavené krabice, jenž zabíraly většinu prostoru. Oprava strýček toho ještě hodně nevybalil. Je pravda, že nábytek zde byl sice daný, ale byl prázdný. Nakoukla jsem do nejbližší místnosti, která se nakonec ukázala jako nádherná kuchyň propojená s obývacím pokojem. Do očí se mi začaly hrnout slzy. Poznala jsem podle čeho byl nábytek v místnosti rozmístěný a stěny vymalované. Byl to jeden z tátových návrhů, který chtěl využít kdybychom se stěhovali. Něco mi napovídalo, že celý dům bude upravený podle tátových návrhů.

Otočila jsem se na patě a běžela po schodech nahoru najít svůj pokoj. Pamatuji si, jak jsme spolu před večeří sedávali a navrhovali pokoj, který by mi patřil a já se o něj už nemusela dělit s Liamem. Nahlédla jsem do každých dveří, za kterými se skrývaly další místnosti, dokud jsem nevběhla do posledních a ojedinělých dveří, které vedly do mého pokoje. Byl přesně takový, jaký jsme ho s tátou navrhli. Stěny byly vymalovány uklidňující meruňkovou barvou, u oken byly závěsy stejné barvy a u jednoho byl i výklenek, v kterém bylo několik polštářů a místo k sezení.

Vešla jsem do pokoje a vnímala jeho uklidňující atmosféru, i přes několik krabic povalujících se na zemi. Odložila jsem batoh k posteli a sedla si na ni. Hned jsem si svůj pokoj zamilovala. Bylo mi jasné, že při vybalování věcí se mi po rodičích zasteskne i po Merlinovi, takže jsem si rozepnula mikinu, vyhrnula rukávy a pustila se do vybalování krabic, abych to měla brzy za sebou.

Moc dobře jsem věděla o co tímhle gestem strýčkovi šlo. Chtěl, abych se vypořádala se smrtí mých rodičů a bratra i Merlina, ale z mého domnění, že za to vše můžu já mě nevyvede. To já jsem s Merlinem špatně najela na překážku. To já jsem zavinila jeho smrt. To já jsem zavinila, že naši jeli za mnou do nemocnice a vyjeli z cesty a narazili do stromu. Nebýt mé nepozornosti žádnou nehodu na Merlinovi bych neměla a žádná neštěstí by se v ten den nestala. Všechno je to moje chyba.

V očích se mi nahromadily slzy, které jsem se snažila udržet pod kontrolou. Už tomu bylo sice přes dva měsíce, ale stále to bolelo, jako bych o ně přišla včera. Tohle všechno se mi vybavilo jen při otevření první krabice a vyndání naší rodinné fotce, na které nechyběl ani Merlin. Bylo to moje první vítězství a strýček, říkal že mám ježdění v krvi.

Postupně jsem vybalovala z krabic fotky, plyšáky či knížky. Některé fotky jsem si vystavila na památku a rozmístila je po stěnách a některé dala do alb, které jsem uložila do poličky, kde byly i knížky. Možná to brzy bude chtít další poličku, protože si chci koupit další knížky. Skříně se začínaly plnit věcmi nebo oblečením a prázdné krabice se hromadily na chodbě. Když jsem s vybalováním byla hotová pořádně jsem se po pokoji rozhlédla a byla se svou prací nad míru spokojená.

„Vypadá to tu hezky a útulně," ozval se strýčkův hlas až jsem leknutím vypískla a otočila se ke dveřím, kde stál. Na jeho tváři se usadil úsměv a zkoumal mě očima.

„Díky," šeptla jsem a zadívala se do země.

„Máme ještě trochu času, takže pokud chceš, můžeš si ještě něco podělat nebo se upravit. Máš na to asi hodinu, pak nás McCallovi očekávají," řekl strýc a já nepatrně přikývla. Podívala jsem se ke dveřím, které za sebou strýc zavřel a potom se vydala ke svému šatníku. Sice jsem nechtěla strýcovi udělat ostudu, ale nerada se poslední dobu stýkám s lidmi, takže když už tak se aspoň obleču podle sebe. Jako dívka, které se zrodila v den kdy o všechno přišla.

Otevřela jsem skříň a vytáhla z ní vínové tílko, černé rifle a moji oblíbenou černou mikinu. Poslední dobou mám oblibu v tmavých barvách. Docela změna, když jsem dřív chodívala ve veselých světlých odstínech, ale říká se, že změna je život a tohle je teď ten můj.