Zpátky do sedla

Prolog

Konečně dneska nastal ten den, po kterém jsem tak dlouho toužila. Dneska by se měl vyplnit můj velký sen a ukázat se, že ty věčné tréninky nebyly k ničemu. Dnes mám možnost ukázat, že patřím mezi jedny z nejlepších parkurových jezdců. Nemohla jsem pořádně ani dospat, takže jsem už byla brzo vzhůru celá natěšená. Převlekla jsem se do normálního oblečení a odešla z hotelového pokoje dolů do jídelny, kde jsem si chtěla dát snídani.

Snažila jsem si zapamatovat každičký detail tohoto krásného místa. Obzvlášť ten velký křišťálový lustr ve vchodové místnosti. Ten jsem si zamilovala hned na první pohled. Celá natěšená na dnešní závod jsem si to vpochodovala do jídelny, kde jsem se posadila ke kulatému stolu s bílým ubrusem pro čtyři lidi a čekala, dokud mě neobslouží. Vzala jsem si do ruky dnešní jídelníček a zkoumala co si dneska dám k snídani. Většina jezdců má v takovéhle dny žaludek jako na vodě, ale já dnes byla až moc natěšená, takže jsem tu nervozitu, která někde uvnitř mě byla vůbec nevnímala.

„Dobré ráno. Co si přejete k snídani?" zeptala se mě mile jedna číšnice, která mě tu už obsluhovala třetí den, který jsem tu byla kvůli soutěži. Věnovala jsem ji jeden ze svých zářivých úsměvů a zavřela jídelní lístek.

„Dobré ráno. Dala bych si míchaná vajíčka se zeleninovou oblohou a tousty. A na pití bych prosila pečený čaj," odpověděla jsem jí. Zrzavá blondýnka si zapsala moji objednávku a odešla ji odnést kuchaři.

„Rád vidím, když je moje žačka po ránu tak veselá. Dobré ráno, Leno," pozdravil mě známí hlas. Nemohla jsem si snad přát, aby tu dneska se mnou byl někdo jiný než on, teda kromě mojí rodiny, která bohužel zůstala doma a všechno bude sledovat z televize.

„Dobré ráno, strýčku. Jak jste se vyspal?" zeptala jsem se ho ze zdvořilosti a usmála se na něj. Můj milovaný a jediný strýc mi úsměv oplatil a posadil se na vedlejší židli za mnou. Na stůl položil svůj hrnek s ranní kávou a upravil si košili, kterou na sobě měl.

„Nejspíš ne tak dobře jako ty," řekl upřímně. Pod jeho očima se rýsovaly malé a nepatrné kruhy, ale byly skoro až neviditelné. "Jsi nervózní?"

„Ani ne," odpověděla jsem mu a nechala si před sebe položit talíř s míchanými vajíčky a oblohou.

„To vidím. Hlavně se pořádně najez. Budeš potřebovat hodně síly. Jo a volal mi Liam a doma ti všichni drží palce. Prý ještě odjedou na nákupy do města, ale potom tě budou sledovat v televizi. No půjdu ještě zkontrolovat, zda se přes noc něco nestalo a zkontroluji ti i výbavu, takže se sejdeme u Merlinova boxu?" Souhlasně jsem přikývla a nechala se od strýce políbit na čelo. "Dobře, tak zatím, zaříkávačko." Miluju tu přezdívku. Divím se, že se vůbec chytila, když mi ji strýček dal při mém prvním pokusu uklidnit dostatečně mého koně Merlina. Kupodivu se mi to tehdy i povedlo.

Strýc odešel z jídelny a já si ústa zaplnila chutným jídlem. Škoda jen, že to není snídaně od mámy, protože její snídaně až do postele miluji. Snědla jsem si vynikající snídani a odešla zpátky do svého pokoje, abych udělala poslední úpravy a zamířila do blízkých stájí, kde byl Merlin ustájený.

Oblekla jsem se do jezdeckého úboru a spletla si vlasy do francouzského copu. Vzala jsem si přilbu a odešla z pokoje do stájí. Nemohla jsem se dočkat, až mě do nosu udeří známá koňská vůně. Z hotelu jsem do stájí skoro běžela.

„Hej Ellmesová! Počkej!" zařval na mě nádherný černovlasý kluk v přiléhavém jezdeckém úboru. Robertovi to v něm vždycky slušelo, ale každý jsme dneska toužili po skvělém umístění, takže z nás byli nepřátelé, ale jen pro dnešek a jen na dráze.