Černé peří

√25

Vyšla jsem z policejní stanice. Ten výslechl byl trochu nepříjemný, ale přežila jsem ho a vše by mělo být okey. Myslím si, že Kim už do školy nepřijde.

,,Wow, měls pravdu, ten výslech byl v pohodě... Já... Adriene, chci ti poděkovat za záchranu. Já vím, je to tvoje povinnost, ale... I tak..."neodpovídal. Ticho. Zastavila jsem se a rozhlédla po ulici. Povídala jsem si sama se sebou? Kde zas je!?

Došla jsem domů, kde mě mohli rodiče umačkat. Mamka plakala, táta vyhrožoval, že Kima vlastnoručně zabije. Já to ale nevnímala, byla jsem v transu. Co když mu vypršela lhůta? Nezemřel už?

Vystoupala jsem do pokoje a... To ne ne! Na gauči seděl Adrien. Přesně tak, jako když jsem ho viděla poprvé. Hned jsem se k němu s výčitkami vrhla.

,,Kdes byl!? Měla jsem strach! Pročs tam se mnou-"hned se zvedl a dal mi ukazováček na pusu. Zmlkla jsem a po jeho ukazováčku zašilhala. Co blbne? Když jsem si všimla jeho vážného výrazu, znova jsem dostala strach. Co se děje? A...A navíc byl hrozně blízko!

,,Kolik per mám bílých?"zeptal se. Neříkala jsem mu to už?

,,Celé jedno křídlo."odpověděla jsem. Na rtech mě šimral jeho nehmotný prst. Nelíbí se mi tahle atmosféra. Blonďák se odtáhl a vypadalo to, že si vytrhá vlasy.

,,Musí být obě! Chápeš TO!? Konec, je konec!"začal hysterčit. Ze začatku naplno řval ale poslední slova jen neslyšně šeptal. Vystrašeně jsem couvla. Konec...?

Zhluboka se nadechl a vydechl. Uklidnil se, pak se obrátil na mě. Hrdlo se mi sevřelo. Slzy. Nesnažil se je zastavit jen mi koukal do očí. Co to mělo být? Další trest? Pokračování lekce? Ať se na mě tak prosím nedívá, ničí mě to! Bez dechu jsem pozorovala, jak ke mně jde. Zastavil se pár milimetrů ode mě a já proto musela zaklonit hlavu.

,,Promiň, já jen.."hledal slova.

,,J-jak konec?"špitla jsem. Zavřel oči. Nevím proč. Já totiž chtěla jeho oči vidět!

,,Dneska byl můj poslední den. J-je konec."pokrčil rameny, jako by mu to bylo u zadnice. Zavrtěla jsem hlavou. Ne ne ne ne ne! To mi až teď dochází, co "konec" znamená? Hloupá Mari! I mě se oči zalily slzami. U-už ho neuvidím...? To... To NE!

Vrhla jsem se proti němu. Čekala jsem, že propadnu skrz, nemohl přece můj výpad čekat a nemohl se tak stihnout zhmotnit. Já ale narazila do zesláblého těla. Hned jsem to tělo objala, aby mi nikam nezdrhnlo. Nechci, aby mi zdrhlo! Nesmí, zlé tělo! Hořce jsem se rozplakala.

,,Klid, světu bude bez jednoho arogantního debila líp. A tobě taky..."objal mě.

,,Tohle neříkej! Nejsi arogantní debil!"měla jsem chuť mu dát facku. Neponižuj se, egoisto! Nehodí se to k tobě!

,,No... Jsem rád, že si to myslíš."odtáhl mě od sebe i přes mé silné obejmutí. Snažil se na mě usmát. A pak...

Tohle by mi všechny holky záviděly. Jasně jsem viděla Chloe, jak žárlivostí zelená, rudne, fialový, jak se mění na obláček duhy, co vyprděl nějakej jednorožec. Slavný Adrien Agreste mě políbil. Na to, že to je slavný model jsem úplně zapomněla. Pro mě to byl především můj anděl strážný. Anděl, co mě opouští. Na vlasech jsem ucítila ruku, jež pomalu bledla. Oči jsem otevřela, abych ho naposledy viděla, ale pozdě.

Byla jsem v pokoji sama.