Černé peří

√6

,,Eh... Wow!"KFC? No... Proč ne, jestli koupí kyblík pro dva, tak je to i romantické! Nechápejte mě špatně, KFCéčko mám ráda... Co tady frfňám? Jdeme tam! Nath zatlačil na dveře a ovanula nás vůně smaženého kuře.

,,Šla bys vybrat stůl? Já zatím koupím kýbl."s přikývnutím jsem zamířila k měkké lavici. Sice to bylo místo pro čtyři, ale co... Víc místa pro nás! A přeci jen nejsme dva, jsme tři... Dosedla jsem na lavici a nadechla se vůně pikantní marinady. Jejich tajného receptu!

,,Pff... Čekal jsem nějakou drahou restauraci s výborným šampaňským a ne mastnej žvanec plesnivého kuřete..."otráveně jsem se nahrbila, je to tu zas.

,,Já taky nic proti tvýmu plesnivýmu camembertu nemám!"rychle jsem se znova narovnala, protože Nath už nesl tác s kyblíkem a hranolkami. Oči se mi rozsvítily, když pochoutka přistála přímo přede mnou na stole.

,,Ještě dojdu pro pití, kolu?"

,,Vodku!"střelila jsem pohledem po blonďákovi. Ten se rozvalil na lavici a tlačil mě na druhý okraj.

,,Jo jo, kolu!"

---

Otráveně jsem okusovala hranolku.

,,V-všechno v pohodě?"ozval se Nath. Až teď mi došlo, jak si můj otrávenej výraz musel vyložit. S hranolkou v koutku úst jsem před sebou divoce zamávala rukama.

,,Ne ne ne! Teda jo! Jsem v pohodě! Jen jsem trochu mimo... Pomiň, polepším se..."usmála jsem se a ruce zase položila na stůl.

,,To chci vidět..."zamumlal vedle mě Adrien.

,,Jinak co tvoje koníčky, záliby, nějaký oblíbený věci? Povídej!"povzbudila jsem ho a vzala si kousek kuřete. Většinou se kluci rozpovídali sami a kecali o fotbalovém zápase, co minulý týden jejich družstvo díky nim (samozřejmě) vyhrálo. Zrzek uhl pohledem až mu ofina spadla do obličeje. No tak Nathe, copak tě tu žeru za živa? Povídej!

,,Rád kreslím."vypadlo z něj. Přestala jsem žužlat smaženýho chudáka kuře, protože...

,,Taky ráda kreslím! Nemáš tady skicák? Ráda bych se koukla!"hned jsem ožila a brblaní blba vedle mě úspěšně ignorovala. Nebude mi kazit rande, prostě nebude! Nath beze slova vyndal malý bloček plný obrázků. Začala jsem jim listovat.

,,Wow, to je nádhera!"užasla jsem. Zvířata, věci, lidi. Všechno uměl nakreslit, všechno mu šlo. Připadala jsem si s mýma čmáranicema šatů trapně.

,,Odkdy holky letěj na umělce..."vrtěl hlavou blonďák a koukal k vedlejšímu stolu s nějakou blondýnou. Mari? Ignoruj ho! Zatím ti to jde, doma si za to budeš moc vzít piškotek!

V tom jsem obrátila stránku a ztuhla. Zase jsem rudla. Nevěděla jsem, jestli mě to, co vidím na papíře těší nebo děsí. S otevřenou pusou jsem zírala na svůj portrét. Byl plný detailů a podle pozadí nakreslený při hodině chemie. Lidičky já oněměla!

Nathova ruka si přitáhla skicák zpátky a uklidila ho do kapsy mikiny. Čekala jsem na vysvětlení. On se ale k vysvětlení neměl. Jeho pohled se stočil k prázdnému místu vedle mě a vyděšeně vykulil oči.

,,T-to kuře lítá!?"s pištivým hlasem ukázal na blonďáka vedle mě. No jo, on ho vlastně nevidí... Taky jsem zůstala na Adriena koukat, jak ukusuje kuře z kyblíku.

,,Mmm... Už chápu, proč tě vzal sem..."

Kapitolu věnuju mému KFCéčku- kofolajecerna008 😁