Wafieair- začátek (Avengers)

Kapitola první

" Doktorka Fundreamone na příjem! Prosím doktorka Fundreamone na příjem!"

dokonale mě probralo ze spánku na lékařském pokoji. Jak já nemám moc v lásce noční! Po zjištění kolik je hodin, jsem se vyhrabala z pohovky, urovnala si bílý plášť, který doteď byl trochu v pomuchlaném stavu a během chvilky už byla na ambulanci, kde zrovna záchranáři přesunovali z jejich vozíku na lůžko v místnosti pacienta, který vypadal, jako kdyby zrovna do něj někdo vystřílel celý zásobník revolveru do břicha. Kvapem tu byla i sestra.

"Co se stalo?" zajímala jsem se. "Muž, 32 let. Několikačetná poranění dutiny břišní po střelbě, celou dobu při vědomí a stále si říká svou, že mu nic není a že chce pryč, patrně v šoku. Taky nám chtěl vylézt za jízdy ze sanitky, tak dostal 2mg apourinu do žíly. Tlakově nám jde dost dolů, puls se zatím drží," oznámil jeden ze záchranářů při předávání složky, já ji podepsala, jeden papír si vzal on a druhý já. Když oba odešli, přesunula jsem se k pacientovi.

"Haló pane, slyšíte mě?" propleskla jsem mu tváře, když jsem si všimla, že zavírá oči. "Jo, pustíte mě už?" zabručel. "To bohužel nejde, jste dost postřelený, co jste proboha dělal chlape?" uchechtnu se při zkoumání jeho krvavého břicha. "Někdo mě očividně nemá rád," odpověděl, tím rozhodně zaperlil. "Sestro, sono a ultrazvuk břicha, zavolejte doktora Gregosouva a zavolejte na sál. Tohle bude muset na stůl. Ještě prosím kompletní laborku," zadávala jsem sestře úkoly a už to jelo jako po drátku. Vykonali jsme všechna vyšetření, laborku, doktor mezitím přišel a rovnou jsme frčeli na sál, kde operace trvala přibližně 2 hodiny.

"Díky za pomoc doktore, věděla jsem, že na tohle jste lepší specialista a-" "V pořádku, vy se už také lepšíte, věřte mi," přerušil mě s úsměvem a rozešli se každý svou cestou. Pacient už byl na pokoji, po narkóze spal a já bych vlastně taky mohla, kdyby před lékařským pokojem nestála jedna zrzavá žena s blonďatým svalovcem. Obyčejně by nahnali strach, ale já kupodivu zachovala profesionální výraz.

"Přejete si?" zeptala jsem se jich. "Vy jste operovala Clinta Bartona?" zeptala se ta zrzka. "Koho?" zmateně se zeptám. "Clint Barton, ten postřelený," vysvětlil blond. "Jo ták, oni nám neřekli jméno...a vy jste jeho příbuzní nebo tak?" "Ne, ale jsme jeho nejbližší přátelé," odpověděla zrzka. "Je mi líto, informace smím podávat jen rodinným příslušníkům nebo příbuzným. Jde o lékařské tajemství, snad chápete..." "On už nikoho jiného nemá," namítl svalovec. Povzdychla jsem si. "Opravdu je mi líto, ale nejde to," zavrtěla jsem hlavou, protáhla jsem se kolem nich a odemkla dveře od lékařáku. "Zkuste to u primáře tohoto oddělení, je v kanceláři, mějte se," omluvně jsem se usmála, vešla dovnitř a bývala bych zavřela, kdyby mi v tom nezabránil jeden pár rukou.

"Poslyšte, Clint nemá ani ženu ani děti ani rodiče. My jsme něco jako jeho rodina. Pokud s námi nechcete mít problémy, protože zrovna už víme o vás vše, hezky nám povíte, co s ním je," zasyčela žena, až jsem ztuhla v půli pohybu. "Prosím?! Mám na vás zavolat ochranku?! Tohle je něco jako vyhrožování?! Tady se na to nehraje mladá slečno, buďte tak laskava a pusťte ty dveře," vyhrožovala jsem, ale s ní to ani nepohlo, ani když jí na rameni přistála svalovcova ruka. "Nat, nemá to cenu," "Jak nemá cenu?! Jestli mi to okamžitě neřekne, budeme muset říct, co jsme! Vím, že po ní Shield jde už pěknou řádku let,"

v tom mi to došlo! Využila jsem její nepozornosti, zabouchla dveře a zamknula je. Vyděšeně jsem přeběhla k pohovce a svalila se na ní. To není možné! Oni byli od té tajné organizace?! Co po mně jdou už hodně dlouho?! Teď už dokonce vím její jméno, Shield. Ale taky vím, co to pro mě znamená. Musím podat ve spěchu výpověď a jít do jiné nemocnice. Odstěhovat se odtud! V rychlosti jsem sepsala výpověď, převlékla se do civilu, sbalila si všechny věci a použila druhé dveře k úniku od těch dvou. Přede dveře primáře jsem položila výpověď, zaklepala a během chvilky jsem už byla mimo nemocnici v opuštěné londýnské uličce, kterou jsem použila ke schování. Zabočila jsem za roh, proběhla podchodem pod bytovkou a ocitla se u stanice metra, které jsem následně použila k transportu do mého bytu. Už jsem se řítila známou chodbou k mému bytu, v rychlosti ho odemknula a zavřela za sebou dveře.

Zarazila jsem se. Mým bytem se rozléhala hudba od Bacha a byla jsem si vědoma, že radio jsem při odchodu vypínala. Opatrně jsem našlapovala chodbičkou směrem k obýváku, odkud se ta hudba linula a při cestě čapnula v kuchyni pánvičku. Jakmile jsem vešla do obýváku, zůstala jsem stát na místě. Na mé pohovce seděl potlučený černoch s kapucí přes hlavu a upřeně mě sledoval.

" Jestli touto pánvičkou nechcete způsobit další zranění, okamžitě vyzvoňte kdo jste, co děláte v mém bytě a jak jste se sem dostal!" výhružně jsem zavrčela s nachystanou pánví. Muž se kupodivu na mě díval klidně, přestože jsem mu jí tady nebezpečně mávala před obličejem. "Jsem Fury, ředitel organizace Shield, který vás shání dost dlouho na to, abyste byla obyčejná," sice takhle odpověděl, ale ihned odněkud vytáhl tablet, něco tam naťukal a ukázal mi ho.

Máte tu všude štěnice. Odposouchávají.

"Jak to myslíte, jako že jsem nějaký hybrid?!" nevěřícně se zasměji a dělám, že jsem ten tablet neviděla. "To sice ne, ale dokážete se velmi dobře skrývat," a na tabletu naťukal další větu.

Věřte mi, pojďte se mnou a nic se vám nestane.

"Jsem zkrátka chytrá no, vystudovala jsem medinu," zamhouřím očima. "Ale co vaše minulost?" a další věta.

Nepůjdete do Shieldu, ten už není bezpečný.

"Má minulost? A co já s ní?" naštvala jsem se. "Kde jste se vůbec narodila?" "Nevěřím vám, proč bych to měla říkat?!"

Protože jsem tu jediný člověk, se kterým mluvíte pravdu.

"Protože nelžu. Určitě si minulost nepamatujete, takže ty schopnosti nejspíš jsou zamknuté, ale nebojte, shield vás dá do kupy,"

Rozhodněte se hned nebo už nikdy.

"No jasně, větší blbost jste si nemohl vymyslet že?!" odfrkla jsem si, ale pohledem naznačovala, ať jdeme. "Tohle není blbost-"

dál to nestihl doříct. Mým bytem se ozvala rána jako bomba.

Taaakže ahojte čtenáři,

tady začínám psát další příběh z jinačího hlediska. Pro některé to možná bude podúroveň, někdo bude možná jásat, ale hlavní je, aby se vám to líbilo. Komentujte, hlasujte a čekám od vás nějaký názor.

Vaše Rebecca