I desperately need you

5.

  Ano bylo ti náhle se takto zeptat, ale já prostě musel. Když už se ptám tak abych pak zase nespadnul do toho, že se ho na nic ne zeptám. Proto jsem se radši ptal. Ale nějak.. Bál jsem se, že jsem to tím zkazil, že jsem se zeptal. Stále jsem se na něj díval.
Kdyz řekne, že bychom to spolu mohli zkusit tak se mi rozzářili očka. „vážně?! " vyjeknu šťastně a mírně mu zmáčknu ruku. „tak to jsem rád." pousmeji se. Jsem rád, že mě chce přijmout. Doufám, že ho nezklamu.

Všiml jsem si, jak se úplně rozzářil, když jsem mu navrhl vztah. Ale...Měl bych být a někým koho znám prakticky jen den? Spoustu věcí o něm nevím a on neví spoustu věcí o mě. Mám hodně práce s divadlem a kroužkem keramiky. Nevím jestli bych na něj měl vůbec čas, ale...Bylo by pěkné mít někoho jako oporu v nejtěžších chvílích. Při nejhorším se rozejdeme a budeme muset svoje štěstí hledat jinde. Měl jsem trochu obavy, ale nakonec jsem ze sebe dostal tichou odpověď. "Ano.. Vážně" opětovně jsem mu stiskl ruku a pokusil se o úsměv. Přijde mi takový tichý, ale to bude, protože je nervózní. Já taky nemam klid na duši. Nedočkavě jsem čekal na další slova, pohyby, gesta, na cokoliv co udělá.

Když řekl, že to myslí vážně ukázal jsem mu svůj nejlepší úsměv. Jsem tak šťastný. Sam si moc neuvědomuji, že se vlastně usmívam. Jediné co vím je, že se mi splnil sen. „děkuju." zašeptam a mírně mu také oplatí stisk. Jsem tak šťastný. Měl jsem mu chuť pořád děkovat. A nějwk jsem se najednou cítil uvolněnější. Jakoby to všechno ze mě spadlo. Cítí stejné stejné pocity jak já.

Usmál se, tak že to bylo konečně rozeznatelné od nenápadného úšklebku. Jeho úsměv ve mě vyvolal nečekaný pocit štěstí i on se zdál být mnohem veselejší. "Ale jdi...nemusíš mi děkovat." Odvětil jsem s opětovaným úsměvem a znovu jsem ho obejmul. Tentokrát jsem neváhal, hlavu jsem si položil na jeho rameno a nasál jsem jeho vůni.

„musím." zašeptam. Neví o tom, že jej mám rád už hodně dlouho a toto mě udělalo nejšťastnějším člověkem široko daleko. Jeho úsměv mě ještě potvrdil jak jsem šťastný.
Kdyz mě objal tak jsem mu i objetí opětoval a začal ho lehce hladit na rameni. Tak moc jsem s ním byl rád. Bylo to krásné. I když.. Někteří se na nás špatně dívali. Přeci jenom dva kluci v parku.. To ne pro někoho divné. Hlavně, když mohli narazit na ty fotky.

Zasmál jsem se. "Ne nemusíš Tylere...." Zavrtal jsem se nosem do jeho ramene. Mohl bych ho objímat celou věčnost. Cítil jsem se u něj v bezpečí a šťastný. Všiml jsem si pár lidí, kteří se na nás podivně dívali, ale já jsem to neřešil. Není pro mě důležité co si myslí ostatní, teď je důležité, co si myslí on.

Ale měl.. Řekl jsem si v duchu. Všechny lidi jsem propaloval pohledem, když se snažili na nad dívat nějak špatně. „chceš zajít na něco? Třeba na nějaké jídlo nebo tak? Abychom se poznali?" zeptám se a stále jej hladim. Chci o něm vědět vše. Chci aby byl vedle mě šťastný. I když mi řekl co většinou dělá.. Má toho fakt dost. Tak stejně o něm nevím ty maličkosti. Které jsem také chtěl vědět.

Tiskl jsem se k němu a užíval jsem si jeho přítomnost. Cítil jsem takovou radost, jako ještě nikdy v životě. "Moc rád na něco zajdu." Odpověděl jsem s úsměvem, po tom co jsem se od něj odtáhl. Měl jsem hlad a stejně jsem se chtěl zeptat, jestli bychom nemohli někam jít.

„kam bys chtěl jít? Sladké jídlo? Slané? " Zvedl jsem se z lavičky a mírně se na něj usmál. Cítil jsem se krásně. Příjemně u něj. A chtěl jsem teď dělat vše pro to aby byl šťastný. „já mám docela chuť na sladké" zamumlam. Miluji sladké jídla.

Oplácel jsem mu jeho vřelý úsměv. Je to mnohem lepší než jsem čekal. Čekal jsem, že pak vedle sebe budeme jen sedět a čekat kdo co udělá, protože budeme mít srdce až v krku. "Tak půjdem na sladké, já na něj mám také chuť." Zvedl jsem se z lavičky a chytil jsem ho za ruku. Snad mu to nebude vadit.

Býval jsem vzdy odtrhnuty od společnosti. Nerad jsem se se všemi bavil. Nějak jsem nechtěl. Ani jsem nechtěl mluvit. Ale teď. Jakobych chtěl mluvit pořád. Povídat si s ním o něčem. Dozvídat se nové věci.
Kdyz mě chytil tak jsem jeho ruku příjmul s menším stiskem. S ním se stydět nebudu. Tedy aspoň doufám.

Radostně jsem se vydal směrem k jedné skvělé kavárně. Chodili jsme tam s rodiči, když jsem byl malý. Oni si dali kávu a já běhal na hřišti pro děti. Došli jsme ke kavárně a vešli jsme dovnitř. Byla nově vybavena. Vše tam bylo sladěné do příjemné žluto hnědých barev a vlastně celkové prostředí působilo přátelsky. Odvedl jsem Tyllera k jednomu z volných boxů a sedl jsem si na pohovku s polštáři.  

  Vypadá to, že mě vede tam kde to zná. To je docela dobře. Sám nechodím na veřejnost. Celkově. No jsem tady poprvé.
Mírně jsem znejistil, když jsem vešli dovnitř. Snažím se to nedat na sobě znát. I když.. Nebyl to dobrý nápad pro mě. Sice to tu mohlo vypadat přátelsky, jenže pro mě to bylo všude nepříjemné.
„co si dáme?" zeptám se, když si sedneme. Mírně jsem klepal nohou. Byl jsem trochu ve stresu z toho

Prohlížel jsem si měníčko a nakonec jsem se rozhodl pro ledovou kávu s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou. Nejím moc sladké, ale čas od času si něco dám. "Já si dám ledový kafe se zmrzkou a ty?" Zvedl jsem oči od menu a podíval jsem se na něj.

Chvíli jsem se donutil chytnou vzít menu a díval jsem se co si vlastně dám. Miluji sladké. Ale nemůžu jej moc jist. Už jenom z toho důvodu, že neumim vařit a ani péct a nic si kupovat nechci. Je mi to nepříjemné být mezi cizími. Tak mám tohle jenom příležitostně. „punčový řez" řeknu a čekám jenom jak přijde servírka. Nějak.. Ji řeknu co chceme a jenom čekám na to jak nám přinesou objednávku.
„řekni mi ještě něco o sobě." pousmeji se na něj. Jak jsem říkal. Chci o něm vědět vše.

Přišla servírka a Tyler nám objednal. Byl jsem za to rád. Nemám problém mluvit s lidmi, to ne. Spíš mi dělá potíž říct jim, co chci. Jinak s lidmi mluvím rád. Servírka si zapsala objednávku a odešla. "No....když je pěkné počasí, tak rád chodím na procházky s mým psem. Jak už víš, tak mám rád divadlo. Moje nejoblíbenější jídlo jsou kuřecí nugetky....moje oblíbená barva...je asi šedá a světlounce modrá a mám alergii na peří a černý čaj." Přemýšlel jsem, co mu ještě mám říct. Nic víc mě zatím nenapadalo. "A co ty? Řekneš mi taky něco?"

Vidím, že je úplně normální jak ostatní, něco jej zajímá něco ne. Rád chodí ven. Pri tom je pro mě ale necim tak moc důležitý. Takže jsem jej jenom tak poslouchal a kýval.
Modrá je i má oblíbená barva. Usmeji se na něj.. „modrou mám také rád, jinak nejsem zajímavý.. Jsem celý den doma. Nemá rád být moc ve společnosti." už jenom díky tomu, že mě vždy všichni zranili. A ano bojím se i u něj. „jinak se zabývám kreslenim.." zamumlam. „nevím co jinak." podívám se na něj  

  Pozorně jsem poslouchal každé jeho slovo, i když mi toho moc neřekl. Přišlo mi zvláštní, jak někdo dokáže být pořád doma a nemít žádné aktivity, ale on je zvyklý na jiný životní styl. Pak se zmínil o kreslení. "Ty kreslíš?" Nadšeně jsem vyhrkl. Vzpomněl jsem si, že divadle potřebujeme někoho na pomoc s výrobou kulis. "A nechtěl bys nám v divadle pomáhat kreslit kulisy? Protože my bychom někoho potřebovali, ale nikdo to nechce vzít." Musel jsem mu to navrhnout, je to jedinečná příležitost, navíc bychom tam mohli trávit víc času spolu, protože já taky občas pomáhám s kulisami, ale většinou je jen rozmisťuji.