I desperately need you

1.

Tyler – já 

Arthur –  Metakashika

Nechápu co se právě událo. Začlo to tělocvičnou. Miriam mě poprosila, že chce jít se mnou do tělocvičny. Chtěla se o něčem svěřit, jenže nás přepadla parta lidí, které Miriam dobře znala.
Než jsem se nadál, byl jsem chycen a polapen jejími kumpány. „Co to má znamenat?" zeptal jsem se tiše, protože jsem nerad mluvil nějak více. Ta otázka směřovala jenom k Miriam, která stála u mě. Její rty cukali do úsměvu. „To je bouda kamaráde" řekla a něco zašeptala holce vedle ní. Začali se spolu chichotat.
Nemohl jsem se vzpamatovat z toho, že jediná holka, jediný člověk, kterému jsem tady více věřil mě takto zradil. Netušil jsem co mi chtějí udělat. Nevypadali ale na to, že mě chtějí zbít. Vlastně proč tohle všechno dělají?
„Chceš něco co chci já" řekla, když uviděla můj zmatený výraz. „Donutím jej aby tě nenáviděl" zašeptala výhružně do ucha. Pořád mi nějak nedocházelo co se bude dít.
Když měl ale odvedli za školu, kde byl další shluk lidí, pochopil jsem v tu chvíli když jsem uviděl Arthura.
Vzmítal jsem se. Netušil jsem sice co mají v plánu, ale věděl jsem význam těch slov co řekla. Nechci aby mě on nenáviděl. Proč zrovna on. Proč né někdo jiný? Proklínal jsem Miriam a také i sám sebe, že jsem se s ní vůbec někdy začal bavit.
Násilím mě dotlačili k němu. Nedokázal jsem se mu podívat do očí. Ale i tak, jsem si ho chtěl prohlédnout z blízka, nikdy jsem k němu nebyl tak blízko. Teď jsem mohl vidět vše.
Někdo mě vzal za vlasy a viděl jsem, že jej také chytají. Nemůžu uvěřit tomu co chtějí udělat.
Najednou to ale bylo. Políbili jsme se... před zraky svých spolužáku, za zvuků foťáků a také smíchu.
Doopravdy mě asi bude nenávidět.

Byl to pro mě školní den, jako každý jiný. Byvil jsem se se svými přáteli, když vtom chtěl jeden z nich, abych si s ním promluvil v soukromí. Měl jsem trochu obavy z toho o čem se chce bavit, ale je to můj kamarád, neměl bych pochybovat. Souhlasil jsem a následoval jsem ho tedy kam chtěl on. Odešli jsme k tělocvičně. Nejdřív se se mnou normálně bavil, ale pak se z ničeho nic okolo objevili starší kluci. Vrhli se na mě a i přes veškerou mou obranu a křik mě svázali. Byl jsem naštvaný a zároveň vyděšený. Pak přivedli dalšího kluka, taky byl spoutaný a šla s ním Miriam. Znal jsem ji, vždy se ke mě cpala o polední přestávce, ale mě byla protivná. Onoho chlapce přivlekli až ke mě. Vypadal, že je stejně překvapený jako já. Ohlédl jsem se na stranu a když jsem se otočil zpět, ten kluk se přilepil na mé rty a spolužáci si to s radostí fotili. Automaticky jsem ho od sebe odstrčil. "Co to děláš??! Zbláznil ses?!" Vyštěkl jsem na něj naštvaně. Nemohl jsem věřit tomu, že by byl tak drzý a udělal to.

Nechápavě jsem se na něj podíval. Jak já? Vždyt jsem nic neudělal? „To.. oni" zašeptal jsem a pořád, jsem cítil, jak mě jeden z nich drží za vlasy. Vadilo mi, že si myslel, že jsem za to mohl já. Přeci jenom. Já jsem byl ten co ho pozoroval povzdálí. Stačilo se mi na něj jenom dívat. I kdybych chtěl víc, nemohl jsem si to dovolit, né když jsem už teď tolik moc odsuzován.
„Proč jsi to udělal?" Miriam využila situace, všimla si toho, že si nevšiml, že jsem byl k tomu donucen. Přikrčila se ke mě. „Měl by ses mu přeci omluvit ne?" zašeptala vítězně. Pro mě to byla definitivní prohra.
Kdybych se omluvil, tak bych přiznal, že jsem to udělal já. Když budu mlčet tak si to také určitě vyloží tím, že se nechci přiznat.
Volil jsem možnost, že budu mlčet. Přišlo mi to lepší, než kdybych se přiznal k něčemu co jsem vlastně neudělal. Povzdechl jsem si a čekal jak zareaguje.

Něco zamumlal, ale já ho neposlouchal. Od téhle chvíle ho budu nenávidět, vždyť mě teď ztrapnil před všemi. Určitě to půjde i na internet a nepochybuji o tom, že to uvidí celá škola, moje rodina i známí. Já tím pádem budu za naprostého hlupáka, všichni mě budou odsuzovat a smát se mi. Miriam sek tomu klukovi naklonila a něco mu pošeptala, ale on nic. Jen seděl a mlčel. Probodával jsem ho pohledem, nesnáším ho. Po chvíli nenávistného zírání na něj, mě odvázali. Okamžitě jsem se zvedl a utíkal jsem pryč. Byl jsem celý rudý, tváře jsem si zakrýval rukama a snažil jsem se splynout s okolím. Doběhl jsem do třídy, kde mě čeká další hodina. Zabouchl jsem za sebou dveře a posadil jsem se na židli, položil jsem si hlavu na lavici a snažil jsem se na to zapomenout, ale nešlo to, pořád jsem na něj musel myslet. Ta myšlenka se mi hnusila.