The Dreamer

1. hello it's me

"Píp". Dlouhé pípnutí po ukončení hovoru. Každý ho známe. Přesně tenhle tón mi právě projel hlavou tak lehce, jako ostří nože, přesto tak tvrdě a bolestivě.
Mobil jsem položila na postel a byla, jako v tranzu. Seděla jsem na posteli hned vedle mnou položeného mobilu a jen jsem koukala ven z okna mého pokoje. Ruka připravena ke zvednutí mobilu, kdyby opět volal. Zní to, jako z nějakého románu. Mladá holka čekající na svého milého... Kéžby, ale ne. Čekám na opětovný hovor od doktora. Čekám na vysvětlení a... naději ?
Nic... Uběhla hodina a nic. Rodiče nic neví o mé diagnóze, o mém problému. Jak by také mohli, když jsme se 9 let neviděli. Ani má Babička nic neví. Nechci aby věděla, už tak má dost problémů s mím malým bráškou.
"Co asi teď dělají?" Zvedla jsem se plynulým pohybem z postele a potichu bosíma nohama našlapovala po podlaze, směrem ke dveřím. Chytla jsem studenou kliku a pomalu otočila klíčem, velmi pomalu a potichu, aby bráška nezjitil, že jsem měla zamčeno -kdyby byl náhodou za dveřmi- , pak by se ptal a chtěl znát odpověď.
Nakoukla jsem do dveří jeho pokoje. Usínal. Byl tak sladký. Usmála jsem se a pomalu začala couvat z mezidveří. "Kruci!" zaškobrtla jsem o svou nohu a spadla na zem. Z breku a emočního vysílení jsem slabá, tak se mi to děje v celku často, horší bylo že to vzbudilo brášku. Svýma temně hnědýma očima se na mě podíval a jeho pohled byl více než tázavý. Zapřela jsem se o své ruce a vstala. Pomalu a klidně jsem k němu přistoupila a klekla si k jeho posteli. "Šššššš promiň, nechtěla jsem tě vzbudit , klidně spi dál, nic se neděje."
Hladila jsem ho po čele než usnul.
Pomalu jsem s bolavou nohou vycouvala z jeho pokoje a něžně zavřela dveře.