Až budu králem v Říši Divů

Jezero Kloboučníkových slz

Muž s vlnitými kadeřemi oděný v černobíle pruhovaném stejnokroji a cylindru z novin potichu seděl na staré, rozvrzané židli ve své cele. Starostlivě přitom hladil malou bílou myšku spící v jeho dlani a upřeným pohledem sledoval každý pohyb strážnice v modré košili, která k němu stála otočená zády a v pozoru se sluchátky v uších hlídala jeho jedinou cestu na svobodu. I když k ní stále cítil mírnou zášť, jakou cítí vězeň ke svému vězniteli, stejně byl rád, že tu s ním alespoň někdo je. Po tom incidentu s ošetřovatelem, kterého se mu povedlo zhypnotizovat pouhým hlasem, už k němu moc lidí nepouštěli.
Tuto skromnou, byť pro něj naprosto postačující společnost, však brzy ukončilo nepříjemné, pronikavé bzučení, oznamující pauzu na oběd. Jakmile se dozorkyně bez sebemenšího náznaku rozloučení vytratila z jeho blízkosti, vztekem zmáčkl myš svými prsty tak silně, že ho kousla do palce. Ochromen neuvěřitelnou bolestí ji upustil na zem, načež se z jeho hrdla vydral hlasitý výkřik, který však vzápětí utichl, jelikož si instinktivně strčil krvácející prst do pusy, doufajíc v to, že brzy přestane.
Celou místnost zachvátilo ticho. Když vytáhl svůj poraněný prst z pusy a uviděl na něm dvě hluboké rány od hlodavčích tesáků, smutně si povzdechl. Ještě nikdy předtím se necítil tak bídně. Bylo mu skoro do pláče. Už zase od něj všichni utekli. Neustálá samota, však pro něj nebyla to nejhorší. Co ho trápilo víc, byla nepřítomnost jeho drahé sestřičky Alice. Na světě nebylo osoby, kterou by miloval více. Dokonce ani sám sebe neměl tolik rád jako ji. Alice pro něj byla zkrátka vším. Po tom, co je opustili jejich násilní rodiče, neměli nikoho jiného než jeden druhého. Možná proto bylo jejich pouto tolik silné, tedy alespoň z jeho strany. Drželo ho při smyslech už od malička a pokaždé, když bylo jen trochu narušeno, začínal šílet. Při jejich odloučení se nezbláznil jenom díky víře v to, že se spolu opět někdy shledají. To však bylo již zhola nemožné. Alice byla totiž už druhým rokem mrtvá, zatímco on byl po té době i nadále velmi živý. Byli od sebe tedy ještě dál než kdy jindy. Nyní je dělila nepřekonatelná hranice světa smrtelníků a duší zemřelých. Překážka, která se dá zdolat pouze vlastním zabitím. Jedině sebevraždou se mohl dostat zpět k Alice a znova se s ní setkat jako šedý neživý příznak, jenž by se velice podobal temnému stínu, který právě dopadal na stěnu jeho cely a v nastalém šeru se mu jevil jako vlastní silueta.
Jeho tmavý odraz na zdi se nepohnul již mnoho dní, ale teď zničehonic najednou nabyl dojmu, že musí nutně přecházet z jedné strany stěny na druhou jako kyvadlo houpající se na závěsných hodinách, které právě odtikávaly posledních pár minut do příchodu hosta, jehož se tak moc obával.
Dnes měl mít první sezení se svým psychiatrem. Byl by se na něj i těšil, přece jenom, měla to být vůbec první lidská návštěva po tolika měsících, avšak skutečnost, že bude muset s někým mluvit, odpovídat na dotěrné otázky a vyprávět o své příšerné minulosti pořád a pořád dokola, ho velice rozrušovala. Rýmy neskládal už dlouho, tak dlouho, že si popravdě ani nebyl jistý, zdali to vůbec ještě dovede. A myšlenka, že by mluvil prázdnými, plochými větami bez hloubky a smyslu, co na svém konci nezní stejně, ho přímo děsila. Přišel by pak o Kloboučníka i se vším tím co ho tvořilo. Ztratil by tím i ten poslední kousek sebe, co mu v srdci ještě zbyl. Bylo to to poslední, co mu Arkham ještě nestihl sebrat, ale i na to mělo brzy přijít...