Až budu králem v Říši Divů

Potrhlá čajová společnost

Ještě před chvílí cinkaly Jervisovi v uších hrníčky z růžového porcelánu. Teď mu v nich zvonily leda tak kulky z chladného olova. Neměl strach, i přestože ho míjely sotva o pár centimetrů. Cítil spíš zlost z toho, jak mu jeho krásně potrhlý čajový dýchánek ve starém zábavním parku narušili dva nezvaní hosté.

Což o to, kdyby Jim Gordon a jeho kolega Harvey Bullock přišli místo se zbraněmi s mlékem a krabičkou sušenek, dozajista by oba je přijal s otevřenou náručí. Na oslavu jeho znovushledání s Alice sice nebyli původně pozvaní, ale Jervis neměl jediný důvod jim upírat nabídku smíru nad rybízovým koláčem a šálkem vynikajícího Earl Graye. Vždyť to právě Jimovi vděčil za to, že se jeho ztracená sestra opět našla!

Oh, jak krásné by to bylo, rozplýval se v duchu nad nádhernou představou toho, že se s Jimem Gordonem udobřili. Pojedli by dobré jídlo, popili lahodné pití, prohodili by pár zdvořilých slov. Jervis by byl dokonce i tak ochotný, že by mu na důkaz zakopání válečné sekery odstranil z mozku ten vrtošivý impuls. Nechal by ho jít jeho vlastní cestou a už nikdy v životě by se nemuseli vidět. Jenomže to chtěl po Jimu Gordonovi, který tu teď stál s revolverem v ruce, připraven mu vystřelit mozek z hlavy, nejspíš moc.

Nu což, povzdychl si, na výběr dostal a vybral si špatně, pomyslel si se škodolibým úsměvem a dvěma statným mužům za sebou, posledním bratrům Tweedovým, naznačil, aby uvedli do chodu obří dřevěné hodiny s ocelovým kyvadlem, které se zprvu mohly zdát jen jako obyčejný pokojový doplněk, ačkoli ve skutečnosti byly zbraní, schopnou pouhým rytmem ukončit něčí život.

,,Mám na vás poslední otázku, Jime." pronesl Jervis, jak se areál celý postupně plnil vražedným tónem hodin, který donutil Jima svěsit zbraň a rozklepanýma rukama si ji přiložit k vlastnímu spánku. ,,Slyšíte to?" otázal se vzápětí Gordona, který najednou nebyl schopný jediného pohybu, či zvuku. Stál tam tak bezmocně, že Jervis na moment dokonce zalitoval toho, že se má za chvíli zastřelit. Navíc, jako němý a chromý se mu Jim zdál poměrně sympatický. Takhle by snad jednoho dne mohli být i přátelé. Na vykoupení jeho duše bylo však už příliš pozdě. Žádné odpouštění, bylo to málo, zakroutil odmítavě hlavou Jervis nad Jimovou neslyšitelnou prosbou o milost, málo a příliš pozdě! Teď, když se Jim až po uši utápěl v sebevražedném tranzu, už s tím nemohl nic dělat. Nezbývalo mu nic jiného, než k němu dále promlouvat: ,,Oba dva víme, po čem toužíte. Viděl jsem vám to na očích už od první chvilky. Vím, co vás tíží. Ta hrozná bolest. Dejte jí vale. Přestaňte bojovat a podejte se."

Jakmile domluvil, popadl Alice za ruku a táhl ji k nejbližšímu východu z parku, ponechávajíc tak oba policisty na pospas jejich osudu. Nechtěl svoji sestřičku vystavovat těm příšerným jatkám. Stačilo, že byla vyděšená ze všech těch událostí, jež se jí za poslední týden přihodily, a kvůli kterým se nyní taky křečovitě snažila vyklouznout z jeho sevření.

Namáhavé pracování v baru za pár šupů a ještě k tomu pod vedením takového ubohého, arogantního idiota, jakým byl její šéf...
Bydlení v malém, stísněném pokojíku, starém špinavém a zaprášeném, ale pořád vábnějším, než byl jeho pronajímatel, oplzlý lichvářský buran, co jí málem znásilnil...
A pak ten pobyt ve vězení, za nějž vděčila lovci odměn, který ji měl původně přivést do bezpečí...

Jervis si ani nechtěl domýšlet, jakými dalšími horory si s těmito odpady lidské společnosti musela projít, a proto jí konejšivě šeptal do ucha: ,,Je čas, abychom se rozloučili s tímhle zavšiveným městem, má drahá sestřičko." Snažil se ji tím uklidnit a ujistit ji, že už bude vše dobré. Že už jí nikdo neublíží. Že už se nebude muset ničeho bát, až se vrátí společně do svého sídla na východě, kde na všechno zapomenou a budou žít zase jako dřív. Šťastně až do smrti. A tentokrát bude Jervis mnohem starostlivější a zodpovědnější bratr. Dá jí na dveře zámek a bude jí hlídat ve dne v noci, aby se mu už nikdy neztratila v tom nebezpečném světě, do kterého se i navzdory tomu, jak moc v něm trpěla, snažila utéci i nyní.

,,Ne! S tebou nikam nepůjdu." vykřikla jako smyslů zbavená a zoufale začala lomcovat s jeho loktem, doufajíc v to, že jí nechá jít. Bohužel marně, na to byl Jervis až příliš neoblomný, a z dobrého důvodu. Když jeho sestra nedokázala vzít rozum do hrsti a pochopit, že svět venku jí ničí a škodí, jednoduše ho za ni musel vzít do hrsti on a vysvětlit jí to. Proto se také najednou zastavil na místě a otočil se na ní se zmatenou otázkou: ,,Proč něco takového říkáš?" Avšak dřív než Alice stihla otevřít pusu, odvětil si na ni sám: ,,Vždyť k sobě patříme, to přece víš! Miluju tě!" Láskyplně hleděl do jejích zelených očí, třesouc s ní ve svém náručí, aby konečně pochopila, že to všechno nedělá protože by mu to přinášelo radost nebo potěšení, ba naopak. Jen velmi nerad jí něco zakazoval. Nejradši by ji všechno dovolil, jenomže to nemohl ze stejného důvodu, z jakého milující rodiče nepustí své děti ven po setmění. Protože jim na nich záleží.

Ale Alice neměla milující rodiče, kteří by jí vysvětlili, co je to starost o někoho blízkého. Od svých surových rodičů se naučila toliko strachu z rány pánví, hrncem, knihou a vlastně vším, co jim onehdy přišlo pod ruku. Strach, který jí nyní nutil utíkat pryč, aby se tomu všemu vyhnula; bratrovu náručí, dřevěné bráně, která se pod její tíhou prolomila a volným pádem ji poslala ke kovové tyči starého kolotoče. Tu se jí minout už nepodařilo.

Dopadla na ní zády, a dříve, než stihla vykřiknout tím samým strachem, uvědomila si, že to už nemůže. A nejen křičet. Nemohla ani mluvit, dokonce ani tiše šeptat. Mohla toliko poslouchat naříkání svého plačícího bratra, který stál a s rukama sepjatýma k sobě prosil, aby to, co právě viděl, byla jen ošklivá noční můra. Nebyla.

O tom, že skutečně nesnil se Jervis přesvědčil poněkud bolestivou cestou. Stalo se to sotva pár vteřin potom, co jeho sestra naposledy vydechla. Tehdy se jeho myšlenky poprvé střetly s krutou realitou, když ho zasáhla prudká vlna uvědomění, že zklamal v tom jediném, co měl v životě za úkol; ochránit Alice.