Issues

"Už jsem ti to vyprávěl?"

Gordie seděl ve svém křesle, nepřítomně zíral před sebe. V plnovousu měl ještě pár drobků od snídaně. Staré, zvrásněné ruce složené v klíně se mu nepatrně třásly. V koutku úst lehce cukalo, občas od sebe oddělil rty, jako by chtěl něco říct, ale slova v tom okamžiku zmizela. V takovém případě se vždy lehce zachmuřil. V televizi před ním běžel černobílý film, který pravděpodobně viděl nesčetněkrát, ale jeho pomalu degradující paměť si nedokázala udržet jeho děj. Náhle se jeho obličej rozzářil. Otočil se k osobě, která seděla na židli vedle něj.

„Už jsem ti to vyprávěl, Gladys?" zeptal se skřípavým hlasem. Několikrát mlaskl jazykem o vysušené patro. Rozklepanýma rukama zvedl sklenici vody a napil se. Tekutina mu vtekla do dýchací trubice a on se na chvíli rozkašlal. „Už jsem ti to musel vyprávět. To, co se mi stalo, když jsem byl malý. Nikdo mi to nevěří. Protože jsem byl malej fracek s velkou fantazií. Mysleli si, že jsem byl moc dlouho na sluníčku. Ale to je blbost. Bydlel jsem tenkrát na vesnici s rodiči, než jsme se museli přestěhovat kvůli práci sem. Vlastně to bylo jen pár domů, mezi kterýma vedla cesta. A já byl jediný děcko svýho věku, co si nemělo s kým hrát, takže jsem trávil čas sám.

Zrovna jsem rýpal klackem v zemi, když v tu chvíli mi někdo vstoupil do světla a zastínil mě. Zvednul jsem hlavu a vidím siluetu postavy o něco málo vyšší než já. Když jsem pořádně zaostřil, všim jsem si, že je úplně nahej. Ale to mě neznepokojovalo tolik, divnější byl ten jeho obličej. Oči měl posazený na stranu. Kůži měl tmavou, nos spláclý a jakoby deformovaný. Měl jsem co dělat, abych neutekl, ale on se ke mně posadil a řekl mi ‚Nemusíš se bát, dítě, jsem Pan, bůh lesů a luk.' A já nevěděl, co mám dělat. Věděl jsem, co je to bůh, ale to bylo tak všechno. A pak řekl, jestli se s ním nechci projít do lesa. Řekl jsem, že rodiče mi tam zakázali chodit. Namítl, že to nevadí, protože on zná celý les a ví, co v něm žije. A protože jsem byl důvěřivý dítě, šel jsem s ním. Slíbil mi, že mě potom odvede zpátky. A celou cestu mě ujišťoval, že se nemusím bát, i když vypadal jako něco, co porodil sám Satan, kterého jsem znal jenom z obrázkové bible, co jsem měl doma. A pak to začalo být divné.

Sedli jsme si doprostřed lesa a on rozdělal oheň, začal tancovat a zpívat. A mě bylo nějak divně. Najednou se kolem mě začaly hemžit malý lesní zvířata, nechaly na sebe sahat. Nejdřív veverky, pak zajíci, dokonce jsem hladil srnku. Strašně se mi to líbilo. Pak si pamatuju, že jsem najednou ležel na zemi, koukal na nebe skrz stromy. A nebe pořád měnilo barvu. Měl jsem pocit, že se vznáším, ale pořád jsem byl přivázaný ke svému tělu. Vím, že jsem hýbal rukama, ale zároveň zůstávaly ve stejné poloze. A pořád jsem stoupal. Vysoko nad stromy. V tu chvíli jsem měl pocit, že chápu všechny věci v celém vesmíru. To pochopení někde uvnitř je, ale je to jen jako pocit. Pamatuju si, jak mi bylo, ale nedokážu to popsat. Všechno na mě mluvilo. Oslovovalo mě to jménem. Včetně těch veverek, zajíců a lišek. Ale v těch jejich nevinných tvářích se něco změnilo. Najednou byly takové víc lidské. Ale vůbec ne příjemné. Věci, které mi říkala ta zvířata, se mi vůbec nelíbily. Na rameni mi seděl nějaký pták a začal mi říkat o tom, že jednoho dne budu starý a osamělý. Že si nebudu pamatovat, co se v tenhle den stalo, ale až si vzpomenu, bude už příliš pozdě. A v ten den, že se setkáme znovu, já a Pan. Ten pták mi taky říkal, že jakmile člověk nad věcmi moc přemýšlí, nemůže být v životě šťastný. A že bych neměl přemýšlet nad tím, co se mi zrovna v tu chvíli děje, ani nad věcmi, co se mi budou dít po zbytek života. Jakmile totiž začne přemýšlet, všechno mu přijde zbytečné a smutné. A já si to jako děcko odnesl a žil s tím. Dělal jsem jen to, co jsem chtěl, přišlo mi důležité a nikdy jsem nedělal nic, do čeho by se mi nechtělo. Myslím, že jsem žil dobrý život, když se tak dívám zpětně.