Flashes of the night [Completed]

Flashes of the night 1/5

Probudil mě pevný stisk ruky a nesrozumitelná slova, která mi někdo šeptal do ucha. Pomalu jsem otevřela oči a ucítila jsem slzu, samovolně padající z mé tváře.

„Díky bohu, jsi v pořádku," řekl hlas a já začala kromě světla rozeznávat i tvary v místnosti. Ležela jsem na bělostné posteli a okolo mě byla zástěna, která byla chabým pokusem o soukromí pacientů. Nechápala jsem, co se stalo. Proč tu vlastně ležím? Otočila jsem hlavu v němé otázce na chlapce, který mi byl povědomý, ale nedokázala jsem ho nikam zařadit.

„Včera, když jsem tě našel v té uličce..." zatnul ruce v pěst a začal mi drtit ruku. Neklidně jsem se ošila – v jaké uličce? „Dostal jsem tě sem... všechno bude zase dobré," nejistě se pousmál a já si všimla roztrženého rtu, obočí a monoklu. On je boxer? Nevypadá tak. Rozpačitě jsem volnou rukou promnula prostěradlo a pohlédla mu do oříškových očí.

„Možná to bude znít bláznivě, ale... My se známe?" chtěla jsem se pousmát, abych nevyzněla nevděčně, nebo tak něco. Ten kluk byl ale očividně nadšený už z toho, že jsem vůbec promluvila. Nechápala jsem ho. To jsem byla v bezvědomí tak dlouho?

„Jsem Charlie. Chodíme spolu na seminář k Norwoodovi," nervózně si poupravil beane čepici, která mu seděla na tmavých vlasech. „Je dost možný, že si mě nepamatuješ, sedívám vždycky vzadu... Je to celkem dálka do tvé první lavice," chraplavě se zasmál, aby zakryl rozpačitost. Zapátrala jsem v paměti a vylovila tichého nevýrazného klučinu, který nikdy neměl žádné problémy. A to boxuje?

„Ne, já... Vzpomínám si na tebe," promnula jsem si oči, všechno bylo jako v mlze. On i vzpomínky, které jsem snažila si vybavit. Věděla jsem, že ho znám – že mi říká pravdu. Ale nedokázala jsem si vzpomenout na žádnou konkrétní událost, kdy bych s ním komunikovala. Pokud jsem s ním vůbec někdy mluvila. Podle toho, co říká, jsme se nemuseli ani zdravit.

„Ty jsi boxer?" zeptala jsem se ho, když už mi to ticho začalo připadat tíživé. Zamračil se. Snad jsem neřekla nic špatného.

„Ty si to nepamatuješ?" vyhrkl nevěřícně, ale hned se zarazil, jako by mu přišlo nemístné o tom mluvit.

„Co si nepamatuji?" usmála jsem se, ale to Charlie horečně mačkal tlačítko sesterny. Do dveří se přiřítila starší plavovláska s deskami v rukou.

„Děje se něco?"

„Já nevím, děje?" zeptala jsem se jí na oplátku a ona pohlédla na Charlieho, jako by on měl všechny odpovědi světa.

„Nepamatuje si to. Nic z toho," zavrtěl hlavou. Co si nepamatuji? Proč tu není nikdo z mých příbuzných? Žádní přátelé ani rodina? Proč tu je jenom Charlie, kterého skoro neznám? Najednou mě to trklo. Rodiče jsou s bratrem na Kanárských ostrovech, měli by se vrátit za pár týdnů. Sasha s Monique se na mě večer vykašlaly poté, co jsem jim oznámila, že opravdu nebudu spát s kapitánem fotbalového týmu pro popularitu, o kterou ani nestojím. Z večírku jsem odcházela brzy, asi v deset večer. Ale co se stalo poté?

Sestra se s Charliem na něčem dohodla a on opustil místnost. Poté si přitáhla z rohu židli, které jsem si předtím nevšimla.

„Samantho, mohla bych ti nabídnout trochu vody?" nalila mi skleničku a já jí vděčně přijala. Nadechla se, jako by měla říct něco velmi závažného, a konečně spustila.

„Ten hoch je zlatíčko. Nehnul se od tebe, ani když mu šili stehy. Vyprosil si, že tu zůstane celou noc, aby tu byl, kdyby se ti náhodou přitížilo," ale vždyť já jsem v naprostém pořádku, chtěla jsem namítnout, ale najednou jsem ucítila tupou bolest v podbřišku. Zatnula jsem zuby, dlaně dala v pěst a počkala, až bolest pomine. Proč tu ale se mnou byl spolužák, kterého jsem včera neznala ani jménem?