(UN)CONFIDENT (POZASTAVENO)

"Slovník!"

„Ty sis to prostě nemohl odpustit, viď?" Otázka, jež byla položena, zůstala nezodpovězena. Žena, která otázku položila, si povzdechla a položila noviny, které dřímala v rukou, na stůl. Pohled zaměřila na 200 let starou pohovku, která byla momentálně obsazena třemi osobami. Mladou dívkou a jejími dvěma bratry.

„Myslela jsem, ne doufala," opravila se, „že si z rozhovoru, který jsme vedli minulý týden, vezmeš ponaučení, ale ne. To bych po tobě asi chtěla moc, že ano?" dosud klidný tón, který používala, nabyl větší důraznosti, ale ani to nepřimělo ani jedno z jejích dětí sedících na pohovce k odpovědi.

„Tak mi u všech svatých odpověz!" Teď už křičela. Sourozenci se na sebe podívali. Nakonec se ujal slova nejstarší z trojice.

„No, ehm. Na Jamieho obranu, ten zmetek si to zasloužil."

„Christophere!" vyjekla jeho matka.

„Dávej si pozor na slovník! A neopovažuj se svého bratra omlouvat, navíc, odpovědět by měl on a ne ty!" Christopher protočil oči, ale nic dalšího už neřekl. Jeho matka tedy obrátila svou pozornost na svého mladšího syna a vyzývavě pozvedla obočí, vyzývajíc ho tak k odpovědi. Mladší z bratrů otráveně vydechl.

„Naprosto souhlasím s Chrisem-"

„Christopherem." Opravila ho jeho matka, ale on dělal, jakoby si její poznámky nevšiml.

„- ten debil si to zasloužil!"

„Slovník, Jamesi!"

„Vždyť mi ten foťák nacpal skoro až do krku!" Jeho matka si ho pohoršeně prohlížela.

„To ti ale nedává sebemenší právo ho napadnout! Praštit ho do obličeje a ještě k tomu kopnout do intimních partií!" Při posledních slovech Christopher vyprskl smíchy a bezúspěšně se to snažil zamaskovat odkašláním. Jeho sestra ho nenápadně šťouchla loktem do žeber. Jejich matka dělala, jakoby si toho nevšimla a dál upírala svou pozornost na nejmladšího ze svých dětí. Ten zvedl ruce v obranném gestu.

„A co jsem měl asi tak dělat? Poklonit se mu a nabídnout se, že jeho foťák rád spolku, aby měl exkluzivní záběry mých vnitřností?" Christopher znovu vyprskl smíchy, tentokrát se to však ani nesnažil zamaskovat. Obličej jejich matky začínal být nebezpečně rudý.

„Tak znovu, vyprošuji si takovéto hrubé vyjadřování. Jsi princ, na to nezapomínej. A od čeho asi tak máme bodyguardy, můj milý synu? Kdybys toho svého nepropustil, vůbec se to nemuselo stát!"

„Nemám zájem, aby mi někdo stál 24 hodin denně za prdelí!"

„Slovník!" vřískla jeho matka už opravdu naštvaně.

„Oh, omlouvám se. Není v mém zájmu, aby mi někdo strážil mé vznešené pozadí 24 hodin denně," opravil se nejmladší ze sourozenců. Tentokrát nevyprskl smíchy jen jeho bratr, ale i sestra. Jejich matka se na ně pohoršeně podívala.

„Na této situaci není zhola nic vtipného! Copak nechápete, v jakém světle to naší rodinu ukazuje?"

„Jen v tom nejlepším?" zkusil odhadnout ten, na nějž byla směřována převážná část vzteku jejich matky.

„Jamesi! Já si vyprošuji-" Zbytek věty nestačila dokončit, jelikož se ozvalo zaklepání na dveře. Žena si povzdechla a pokynula rušiteli ke vstupu. Ve dveřích se objevil muž středního věku v padnoucím černém obleku. Než promluvil, uctivě se uklonil všem přítomným v místnosti.