Seděla zády opřená o sprchovou stěnu, nohy měla pokrčené a přitažené k tělu. Rukama si objímala kolena a hlavu měla zabořenou v mezeře mezi hrudníkem a koleny, aby tak utišila vzlyky, které se jí draly z hrdla. Až příliš horká voda jí stékala po těle, ale jako by její teplotu vůbec nevnímala. Chtěla umřít. Chtěla to vzdát, podřezat si žíly, spolykat prášky, usnout a už se nikdy neprobudit. Jenže nemohla. Ne, když na ní závisely životy jejich mladších bratrů. Musela tu bolest a touhu zemřít potlačovat, ale každým uplynulým dnem to bylo těžší a těžší.
„Endy?" ozval se hlas zpoza dveří doprovázený klepáním. Oslovená prudce zvedla hlavu. Rychle vstala, až se jí trochu zatočila hlava, a vypnula sprchu. Otřela si oči a párkrát se zhluboka nadechla, než odpověděla.
„Ano?" odvětila, zatímco se natáhla pro osušku, do které se následně zabalila. Její hlas nenesl sebemenší známku toho, že před chvíli brečela.
„Dam s Domem mají hlad. A já už docela také," oznámil jí její mladší bratr. Endoria přešla ke dveřím, které hned na to otevřela. Stanula tváří v tvář jedenáctiletému Aidenovi.
„Jen se obléknu a půjdu připravit večeři, dobře?" usmála se na něj. Oslovený přikývl, ale jeho velké hnědé oči jí zkoumavě pozorovaly.
„Ty jsi brečela?" Endorii tato otázka zaskočila, proto neodpověděla hned.
„Ne, samozřejmě, že ne," řekla hned, jak se vzpamatovala, „dostal se mi šampón do očí. Hrozně to štípe." Aiden nevypadal, že by jí věřil. Proto nasadila zářivý úsměv, který dlouhé měsíce nacvičovala tak, aby všechny okolo sebe přesvědčila, že je v pořádku. Fungoval i na Aidena.
„Ale no tak, Ade. Vždyť mě znáš, brečela jsem snad někdy?" zavtipkovala. Aiden něco zamumlal v odpověď, ale tak potichu, že mu Endoria nebyla schopna rozumět.
„Co jsi říkal?" optala se.
„Aby ses oblékla a udělala nám večeři," odvětil rychle, vyplázl na ní jazyk a zamířil pryč z koupelny. Rukama se zapřela o umyvadlo a zvedla pohled, aby se mohla podívat sama sobě do očí. Přestože barvu měly stále stejnou, zeleno-hnědou, nebyly ani zdaleka takové, jako kdysi bývaly. Dříve v nich plápolal oheň, vířila radost a byly plné života. Nyní? Nebyly ani jedna ze zmíněných věcí. Byly prázdné a zlomené. Stejně jako její duše. Endoria zavřela oči a zhluboka se nadechla. Donutila se vše negativní potlačit. Pak je znovu otevřela. Teď byly jiné. Byl v nich malinký oheň života, který v nich vyvolaly myšlenky na její malé brášky. Pro ně musela žit. Pro ně musela vypadat šťastně i přes to, že v jejím nitru pomalu, ale jistě, umírala.
pozn. autorky: tento příběh mi už v hlavě visel delší dobu, takže jsem se nakonec rozhodla ho hodit na papír a podělit se o něj s Vámi. Zatím mám předepsané tři kapitoly, takže jestli bude zájem, první kapitolu můžu přidat vlastně kdykoli :)
Budu ráda, když zanecháte nějaké názory či votes :)
YOU ARE READING
(UN)CONFIDENT (POZASTAVENO)
Teen Fiction"Tak?" zeptal se hlas v telefonu, který měl přiložený k uchu. "Nenávidí mě. Donutil jsem jí mě nenávidět," vydechl potichu. Nemohl uvěřit, že to udělal. Neustále si přehrával vše, co jí řekl. Nenáviděl se za to, ale byla to jediná možnost, jak ji od...
